Partneři

21.07.2017 08:48:44
 

Články

Paměti starého práškaře – 19. díl

34. Lítání na ATR

Začalo normální dopravní lítání s letadlem ATR. Samozřejmě až po tzv. basic flights, kdy jsme si každý dali tři okruhy s prázdnou mašinou. Seznamovali jsme se s provozem, poznávali letiště a přibývaly zkušeností. Nejdřív lety v trojčlenné posádce. Na jumpseatu seděl už vycvičený co-pilot a hlídal vše zezadu. Instruktor měl plno práce s nováčky, tak tenhle třetí vše monitoroval, aby nedošlo k něčemu vážnému. Že ani to někdy nefunguje, ukázal příklad katastrofy Turkish Airlines u Amsterdamu. Taky tam seděli tři a ani jeden si nevšiml, že mašinka si díky závadě na radiovýškoměru už dávno stáhla sama výkon, až jim to spadlo.

Dodnes cítím to šimrání okolo žaludku, když jsem vzal poprvé v životě do ruky kecafon a anglicky žádal o povolení k letu do Stuttgartu a poprvé použil volačku „síesej – ČSA.“ A byl jsem na ni hrdej a dejchal bych za ni. Odlétal jsem první tři lety ve třech, pak instruktor schválil, že od teď už můžeme létat jen ve dvou, bez toho pozorovatele - hlídače, ale stále se žákovskou knížkou.

Na starých posádkách, dnes je v tom místě spojovací chodba mezi Terminálem 1 a 2, jsme chodili k letadlům přímo z přípravny. Žádné kontroly, nic. Pohoda. Žádné počítače, mobily, zlaté časy. S dispečery jsme se znali osobně, po příchodu do služby se zašlo k okénku, za kterým seděli, a: „Nazdar klucíí, jsem tady na Berlín,“ a bylo to. Takové rodinné, žádná studená fabrika jako později na novém APC. Tam ani nevím, kde potom seděli, prý tam měli na dveřích kouli, aby je lítající neotravovali požadavky, a vstup k nim byl zakázán. Samozřejmě, že se našli vyčůránci, kteří tam docházeli, aby měli plánek jako víno.

Mezi plochou a budovou posádek byly jen skleněné dveře, které se otvíraly po přiložení ID karty. Ten otvírací čip byl zhruba ve výši prsou a tak každý druhý pilot, protože měl v každé ruce jeden kufr a ID zavěšené na krku, jezdil hrudníkem po skle, dokud to nepíplo a dveře nepovolily. I já jsem tam jeden den takhle prováděl tance a pořád nic. To už přicházela šéfová Iveta Šimáčková s děvčaty. Docela atraktivní žena. Tak jsem chtěl být vtipný a povídám:

„Paní vedoucí, musíte otevřít ty dveře, já jsem dnes nějakej slabej na prsa.“

Přejela mne pohledem od hlavy dolů a zase nahoru:

„Hmm, jak tak na vás koukám, tak nejenom na prsa, že?“ A chichotání holek.

Moje ego spadlo ne do kalhot, ale až do polobotek. Ani kafe jsem pak za letu nechtěl. Na cílovém letišti za mnou Iveta přišla s hrozným smíchem a povídá: „Vy jste se naštval, co? Ale to byl taky jen vtip.“ A potykali jsme si a spřátelili a při každém setkání se mě pak ptala: „A co prsa? Už dobrý, jo?“

Ty polobotky, co mi do nich spadlo ego, jsem si koupil za 150 Kč. Po roce nezaměstnanosti jsem si nemohl dovolit nějaké luxus baťovky. To byly snad boty do rakve, ale vydržely mi dva roky, ani ve sněhu nepovolily. Až jednou v Rize, v zimě, po nočním stání, jsem ráno obcházel letadlo. Zrovna ho odmrazili nějakou kapalinou přímo na stojánce. A jak jsem šlapal v těch loužích chemikálií, najednou cítím mokro v botkách. Kouknu dolů a mně se úplně rozpustily podrážky! Tak jsem tenkrát letěl do Prahy jen ve fuseklích, naštěstí ten vršek bot zůstal, tak jsem nebyl při vystupování až tak nápadný a těch pár metrů do šatny jsem rychle přeběhl, aniž si toho někdo všimnul. A koupil si pořádné polobotky a v těch lítám dodnes. Už mají natočeno nějakých 8 000 hodin, drží jen silou vůle, ale tak nějak z pověrčivosti se jich nemohu zbavit.

Po pár metrech za těmito dveřmi byl Crew shop. Obchod jen pro posádky. Ještě v dobách před EU tam bylo možno nakoupit jako dnes v Duty free shopech a ještě s malou slevou pro lítající. Jednou jsme tam chodili mezi regály před letem a vešla letuška od polského LOTu a do naprostého ticha pronesla:

„Dzień dobry. Szukam naszego kapitana.“ (Dobrý den, hledám našeho kapitána.) Dovedete si představit ten řehot všude okolo.

„Si s ním dělej co chceš, ale proč to tady ventiluješ na veřejnosti?“ mysleli jsme si v duchu a radši vypadli. Chudák holka tam stála a netušila, čemu se tak chechtáme. Samozřejmě jsme věděli, o co jde, ale v té chvíli to vyznělo komicky.

V těch dobách ještě neměla posádka nárok na jídlo. Jenom na pití a to v neomezeném množství. Jedlo se jen to, co zbylo po cestujících. Ne, že bychom dojídali zbytky, to ne. Ale někdo na let nepřišel, někdo odmítl za letu jíst a ještě se bralo o trochu jídla na palubu víc, kdyby přišel cestující na poslední chvíli. A když to holky spočítaly, dost často na posádku něco vybylo. Drtivá většina děvčat byla super. Ta se o nás starala jak o vlastní. Ale pak tam byla i kategorie letušek, kterým jsme mezi sebou říkali „dietní sestry“. Ty nenabídly za letu ani housku, i o kafe jsme si museli zavolat, za celý let nestrčily nos do kokpitu. Známá je historka, že kluci vepředu měli puštěný příposlech a slyšeli i komunikaci mezi stevardkami předním a zadním interkomem: „Hele, dáme i něco těm dědkům vepředu?“

„Kašli na ně, vydělávaj dost, ať si koupí.“ Ale jak říkám, to byly výjimky. Mezi nimi ale obzvlášť vynikala jedna. Paní Z. Taková mírně asymetrická dáma. „Asimetr“ široká, „asimetrák“ vážící. Každý z pilotů se hroutil už před letem, když viděl, že mu Z. bude dělat šéfovou. A ostatní se mu samozřejmě šklebili a přáli hezký den. Z. dorazila na přípravu před letem a už tam to začalo, jak je unavená a zas celý den v tý mašině a ještě k tomu vrtule! Spousta děvčat po nějaké době začala ATR opovrhovat. Dokonce vymyslela, co znamená ta zkratka ATR – prý Automatic Tampax Remover (automatický odstraňovač tampónů).

Později jsem měl spoustu letů se začínajícími stevardkami. Na jejich prvních dvou letech jsme je vždy brali do kokpitu na vzlet a na přistání, aby to holky viděly, pak už se tam nedostanou. A to se vždycky rozplývaly nadšením, jak jsou šťastné, že tuhle práci získaly a podobně. Po pár měsících přišly úplně jiné osoby. Nos nahoru a „Jéééžíííš, zase celej den ve vrtuli, já se nedávno vrátila s Airbusem z New Yorku, dělaly jsme shopping a teď zase tohle!“ Měl jsem kolikrát co dělat, abych nevyletěl a neřval: „Ty můro jedna, před pár tejdnama ses nám rozplývala v kokpitu, málem ses tam rozpustila jak cukr a teď tady ty kecy?“ Ale ne všechny samozřejmě. Teď mě napadla jedna vzpomínka. Letěli jsme Mnichov a s námi na svém prvním letu začátečnice. Manekýnka, blond, nohy dlouhé jak týden před výplatou. Neskutečně krátkou sukni, protože na její délku zrovna velikost neměli. No a tak jsme ji samozřejmě vzali na start dopředu. V hladině 100, kdy se odpoutávají pasažéři a děvčata začínají se servisem, jsme jí taky řekli:

„Slečno, teď musíte dozadu, my vás zas zavoláme na přistání.“

„Já ale nemůžu. Tady na té sedačce jsou nějaké suché zipy a mně se do nich chytly silonky, tady na levé noze.“ Na ATR i Boeingu je jumpseat, sedadlo pro inspektora nebo pozorovatele, mezi piloty a mírně vzadu.

„Honzo, hlídej to, já slečně pomůžu,“ povídá mi kapitán. A začal opatrně osvobozovat její levé stehno ze zajetí, aby nepotrhal ty silonky. Asi po pěti minutách práce říká:

„A je to slečno, nožka je volná.“

„Jééé,já se chytila teď zase tou druhou!“ Tak zase chvíli řídil kapitán a já pracoval na pravé noze. Tedy spíše stehnu, až skoro nahoře…. A co vám mám povídat. Dopadlo to tak, že jsme za chvíli byli ponořeni blízko jejího rozkroku oba dva. Zaplaťpánbůh za autopilota. Ten let už se děvče dozadu k výcviku nedostavilo, neboť linka do Mnichova je krátká. Akorát jsme jí museli omluvit u vedoucí kabiny, která stejně byla přesvědčená, že jsme jí tam přilepovali naschvál. Ale opravdu ne!! Bylo to ve vší počestnosti, ale práce to byla navýsost příjemná.

Se začátečnicemi byla vůbec sranda. Kolovala historka, že vedoucí kabiny jednu na nočním letu poslala do kokpitu nahlásit kapitánovi, že kabina je připravená na přistání. Když řídí druhý pilot, ruku má na plynech a kapitán mu tahá klapky, které jsou na straně co-pilota, logicky dojde k překřížení rukou nad centrpultem. A to chudák děvče se vrátilo dozadu k šéfový s vykulenýma očima a naprosto v šoku: „Voni tam maj zhasnuto a držej se za ruce!!“

Takhle nějak to chudák viděla, tohle je z Boeinga

Zpátky k paní Z. Kolovala o ní neuvěřitelná spousta historek, které dávaly posádky do placu k dobru. Já s ní zažil také několik. Zejména jeden den, to jsme měli tzv. „dvojboj“. To se říkalo, když měla posádka ten den dvě destinace, dohromady tedy čtyři lety. My měli ráno Záhřeb a potom švédský Göteborg. Kapitánem byl Jindra Matějka, taky bezva chlap, vedoucí kabiny paní Z. a plus dvě mladé stevardky, těsně po výcviku. Otočili jsme tedy Záhřeb a po vzletu do Göteborgu mi Jindra povídá: „Kruci, já mám hlad, že bych žral hřebíky. A to tam máme dneska Z. a ta nám nic nedá.“

„Hele, Jindro, já jdu jako na záchod a zjistím situaci, jestli něco nezbylo.“ Prodral jsem se tedy uličkou mezi cestujícími až dozadu do kuchyňky a tam stojí šéfová, hlavou opřenou o přepážku. Lekl jsem se, že jí něco je. „Ne, nic mi není, jen unavená“, povídá mi paní Z., a jak zvedla hlavu, vidím, že na poličce pod sebou má rozdělaný dvě plata s jídlem pro business třídu. Přes ten záchod jsem se vrátil do kokpitu a hlásím:

„Jindříšku, asi je to v prdeli, Z. všechno sežrala!“

Po přistání přijela palivová cisterna. Tak jsem šel na plochu navolit množství paliva. Z auta vyskočila holčička. Ta měla snad 150 cm a 40 kg i s klíčema. A teď táhla tu tlustou hadici k letadlu, jak mraveneček v lese, když tu kládu nese. A teď se to ve mně mlátilo. Mám bejt džentlas a pomoct jí, i když se to nehodí, aby pilot v uniformě tahal hadice po letišti anebo ji nechat, koneckonců je za to placená a nemusí to dělat a někdo ji k tomu schválil. Tak jsem zvolil klasickou metodu všech zbabělců – mrtvého brouka. Dělal jsem, že jsem si ničeho nevšimnul a velice důkladně jsem kontroloval podvozek, jako že se mi tam něco nelíbí. Ale bylo mi trapně.

Odstartovali jsme z Göteborgu zpátky do Prahy a tu už jsme málem okusovali podrážky.

„Krucifix, to není možný, Jindříšku, jdu sehnat aspoň housky!“ A zase jsem vyrazil dozadu. Ta dvě děvčata prováděla servis a ať koukám, jak koukám, Z. nikde. Týýý bláho. My ji nechali v Göteborgu!!! Sice nám půlka aerolinek bude děkovat, ale je to průšvih!!! Až vzadu v kuchyňce slyším divné zvuky. V ocasní části ATR, vedle toalety, je nákladový prostor pro zavazadla cestujících. A z tohoto prostoru se ozývá něco, co by nemělo. Odhrnu závěs a nevěřím vlastním očím. Na zádech na kufrech tam leží paní vedoucí, nohy roztažený, že dodnes vím, že měla kytičkované spodní prádlo, hubu dokořán a řeže to jak dřevorubec. Bodejť ne, po takové porci dvou business jídel. Jdu zpátky a říkám holkám:

„Děvčata, nezbylo něco k jídlu? Máme hlad, že bysme sežrali i psa, kdyby nekousal!“

„Kde je šéfová?“ ustrašeně se rozhlíží.

„Vzadu na kufrech, chrápe jako doga.“

„Tak jo, my něco donesem, nějaké byznysy tam zbyly.“ Vrátil jsem se do kokpitu a hrdě hlásím Jindrovi, že je vše zařízený, že začnou hody. Omyl. Za chvíli dorazila dívčina se dvěma houskami pro každého, protože šéfová se mezitím probrala a zbytek jídla si už stačila narvat do kufru na večeři domů.

Jiná posádka na lince do Hamburku ji taky vyfasovala, ale nachystali se na ni. Vyprávěl mi to pak druhý pilot. Ještě před letem na zemi paní Z. výjimečně dorazila do kokpitu a jestli si pánové něco dají, že má plné letadlo, letí vzadu jen ve dvou a asi nebude mít za letu čas.

„Dal bych si kafe“, povídá kapitán.

„A vy?“ obrací se Z. na F/O.

„Já nic, děkuju“. Odkvačila dozadu a přinesla kafe.

„Paní šéfová, nezlobte se, já si to rozmyslel, dal bych si taky kafe“, povídá ji F/O.

„A vy?“ obrací se Z. na kapču.

„Nic, děkuju, mám vše.“ Tak Z. běží dozadu pro to druhé kafe. Prodere se do kokpitu mezi cesťákama, kteří mezitím nalezli.

„Tak tady je to kafíčko.“

„Paní šéfová, nezlobte se, ale to kafe je málo sladký, mohla byste mi sem hodit dva cukříky? Děkuju,“ sladce šveholí kapitán.

„ A vy??!!“ Baba se ještě drží zpátky.

„Já nic, děkuju“, druhej na to. A vedoucí Z. zase do kuchyňky a zpátky.

„Tady jsou ty cukry, pane kapitáne!“

„A já zas mám to kafe sladký a chtěl jsem bez cukru, byla byste tak hodná a vyměnila mi to?“ s nevinným úsměvem na ni druhej pilot. A takhle ji prý honili celou cestu do Hamburku. To už bylo v době, kdy se každý klepal o místo, tak si Z. nic nedovolila.

Vlevo – Capt. Jindřich Matějka, tady ještě jako FO na TU 154, vpravo další z vynikajících lidí, které jsem potkal u ČSA, Capt. Aleš Pavlíček, dnes inspektor a šéf výcviku na B 737

S Jindrou Matějkou jsem zažil přistání v Berlíně, na které se nezapomíná. Někdo mi kdysi definoval naši profesi:

„Dopravní lítání jsou hodiny nádherné nudy protkané minutami hrůzy.“ A měl svatou pravdu. Hodněkrát cestující vystupují s úsměvem, plná břicha jídla, kávy a jiného pití. A netuší, že vepředu sedí dva piloti, bledí po právě prodělaném prožitku, chvějou se jim ruce a nejsou schopni kloudného slova, s výjimkou sprostých názvů pro vylučovací ústrojí a jeho blízkého okolí.

V tom Berlíně dávali vítr z boku na maximální hodnotě pro tento typ, s nárazy přes limit. V kabině jsme s sebou měli mechanika, protože jsme tam zůstávali přes noc a neměli jsme na tomto letišti nasmlouvaný servis. Tak on to vždy zajistil na noc, přijel za námi na hotel a ráno odjel zase první, aby letadlo nachystal na let. A na finále Jindra koukal na dráhu bočním okénkem, jak bylo letadlo vybočeno proti větru, rval se s beranama, já hlídal rychlost, protože to s námi pěkně lomcovalo. Na ATR poslední feety nad zemí odpočítává pilot neletící – 100, 50, 40, 30, 20, 10. Jenže jsem byl tak vytížený sledováním rychlosti a toho, co Jindra dělá, že jsem na to ani nevzdechnul. Těsně nad zemí Jindra vykopl směrovku, srovnal letadlo s osou dráhy, křídlo „pod vítr“, jedno kolo, druhý kolo, příďák a už jsme jeli po zemi. Jako do peřin.

„Teda Jindro, krásná práce. Jéééžííš, já ti neříkal vejšky, promiň, já na to úplně zapomněl!“

„Ty vole“, povídá Jindra, „já si toho ani nevšim!“ A chechtáme se jak blázni, protože jsme si oddychli, že to máme za sebou. Otočíme se na mechanika na jumpseatu, ten byl bílej jak stěna a ani nemluvil. Večer jsme ještě s děvčaty seděli chvíli u džusu v baru a povídáme si o přistání.

„Já viděla, že to je blbý, to byla turbulence, ale já sedím ještě vepředu, ale co tady Helča, která sedí až vzadu.“

A Helča s nevinným úsměvem pronesla: „To víte, na ocasu se to vždycky mele!“ A málem nás vyvedli, když jsme se rozřehtali jako koně a Helče teprve došlo, co plácla, a zrudla jak pivoňka.

S Jindříškem jsem zažil ještě jednu humornou příhodu v Berlíně. Seděl jsem už v kokpitu a dodělával poslední úkony před nahozením, když přišel Jindra z toalety, svalil se do sedačky a pořád kroutil hlavou, byl takovej trochu rozhozenej.

„Co je Jindro, stalo se něco?“

„Ale, člověče, jdu z toho záchodu, už mají holky dávno odmeldováno, že maj bejt vypnutý mobily. A tam si takovej rádoby manažééér furt hraje s telefonem, ďobe do toho jak datel. Tak jsem se nad ním otočil dozadu k holkám a volám: řekněte mu, ať to vypne, nebo mu to vlastnoručně hodím do hajzlíku. A von ti na mě vyvalil voči a hned to vypnul a schoval. Čéče, to asi nebyl Němec, co? Ten mi asi rozuměl, co?“

Většinou se přistání povede, někdy se člověk snaží celý týden a ne a ne. Letěl jsem do Košic s Martinem Veckem. Předtím celý měsíc všechny přistání měkkoulinký jako mámin polštář. Už to mám v ruce, říkám si, už je to jako se Čmelákem. Nasadím na přistání, absolutně uvolněný, v pohodě, jsem přece starej flígr, mám za sebou přes čtrnáct tisíc přistání, ne? Jenže asi ve dvou metrech se najednou vznesl nějaký větší pták a mihl se přímo před kabinou. Kdybych byl úplně koncentrovaný a neseděl v tom jako mistr světa, ani bych s tím nehnul. Takhle jsem se lekl, trochu za to škubnul a zrovna v okamžiku dotyku kol. Rána jako z děla, átéerka se odrazila a Košice nám zase zmizely pod čumákem. Martin jen v klidu pronesl:

„Tak z tohodle už nepřistanem, go around!“ Plný plyn, okruh a znovu na zem. Vedoucí pak povídala, že vzadu seděl nějaký kapitán z Boeinga a jak jsme tam navalili zase plný výkon, jen se chytil za hlavu a nevěřícně s ní kroutil. No hanba mi byla neskutečná. Během plnění jsem seděl na lavičce mezi malými smrčky (chodili jsme tam kouřit, dnes už je na tom místě nová hala), hlavu v dlaních a bylo mi trapně. Přišel Martin a dává mi do ruky papír velikosti A4. Na něm namalované kolečko a nápis:

„První pomoc při depresi. Položte papír na stůl a udeřte čelem přímo doprostřed kolečka. Tento postup opakujte, dokud deprese nezmizí!“

„ Tak ti děkuju, Martine, ale radši až večer na ubytce.“ A pak to probíhalo jako ve filmu Vesničko má středisková – „prej si Pražákovi zboural plot“.

Potkal jsem za pár dní Igora: „Hele, ty jsi prej opakoval v Košicích, jo?“ „Jo, opakoval, protože jsem debil!“.

Capt. Peter Žmolík – tady už na Airbusu u společnosti Astana v Kazachstánu

Za pár dní vedoucí letky Peťa Žmolík: „Počúvaj, ty si goaroundil v Košiciach?“ A zase za chvilku na to Míra Chalupníček: „Člověče, ty jsi prej přistával v Košicích nadvakrát, jo? Nepotřebuješ něco vysvětlit?“ Tak to už jsem se neudržel: „Krucifix, kolik vás tam ještě je? Ano, posral jsem to, vím přesně proč. Myslel jsem, že jsem machr, ale už jsem zase zacouval zpátky do řady, neboť jsem vůl. Nepotřebuju nic vysvětlovat, vím přesně, co jsem pohnojil.“

Během výcviku jsem letěl Bratislavu s instruktorem Radkem Kratochvílem. Takový rázný kapitán, tak trochu pražský frajer, suverén. Mně to nevadilo, spíš tehdy imponovalo, jak si dokáže sjednat pořádek. Po přistání v Bratislavě a přeladění na Bratislava ground jsme dostali instrukce na pojíždění. Zopakoval jsem to, jak je požadováno, vzal do ruky mapku letiště a že povedu kapitána při pojíždění. To byla práce co-pilotů na ATR i na Boeingu. Kapitán řídil a druhý pilot navigoval.

„Dělej si svoje věci! Nejsem tu poprvé!“ tak trochu mě utřel. Ok, tak jsem začal dělat proceduru po přistání, když v tom najednou áteerka prudce zastavila. Kouknu dopředu a před námi výkop. A do toho už kontrolor: „Já vám říkal jíné taxovačky, jedete špatně, tamtudy už se nejezdí, jako dřív.“

A instruktor na to jen: „Sorry, výcvik!“

A pak ke mně: „Doprčic, zabloudit v Bratislavě, to se mi ještě nestalo!“

No krucinál, vždyť mám napsaný, jak máme jet a chtěl jsem ho vést, ale odmítl to. Pořád jsem přemýšlel, kde jsem udělal chybu. Až jsem se naštval a během plnění jsem za ním zašel a povídám:

„Mě to mrzí, ale co jsem udělal blbě?“

„Nech to bejt, ignoruj to.“ A víc o tom nemluvil. Aha, takže ne moje chyba, ale přiznat to nechceš.

Letěl jsem s ním opět Bratislavu. Po přistání vzadu laškoval s holkama, já chystal kokpit na zpáteční let a až tehdy jsem si všimnul, že jsem do computeru nezadal číslo linky. Krucipísek, taková blbá chyba a zrovna s ním. Tak jsem šel za ním:

„Radku, můžeš na chvilku, prosím tě?“ Hned utnul debatu s letuškama.

„Pojdˇse mnou,“ a šel do kokpitu.„Tak cos posral?“

„No, víš, nezadal jsem tam číslo linky,“ lezlo ze mě jako z chlupatý deky.

„Na to se vyprdni, to je k ničemu, ale bobky jsi měl, co?“

„No, viš, ty jsi ve vzduchu takovej odměřenej, ty nemůžeš říct normálně gear up, ale GEAR UP!! Takovej strohej tón, víš?“

„Fakt? Čoveče, vo tom nevím,“ kroutil hlavou, ale hned po startu zase strohé štěkání povelů, ale to už jsem věděl, že to je normální a že to nemyslí zle. Jednou na doletný, to je u pilotů něco jako dožínky u zemědělců, za ním přišel mladý, přidrzlý a lehce pod vlivem F/O z ATR. Položil mu ruku na rameno a:

„Tak co, Radku, jak to jde?“ A ten mu s klidem tu ruku z ramene sundal a povídá: „Sežeň si někoho, kdo mi tě představí a pak se s tebou možná budu bavit.“

Capt. Radomil Kratochvíl, tady už v Airbusu

On Radek vůbec mladé kluky dovedl seknout, teda zejména frajírky. Když se třeba choval někdo povýšeně ke stevardce, Radek mu řekl:

„Ty sis objednal kafe naposled. Až budeš něco chtít, řekneš to mně a já ti objednám, když se neumíš chovat.“

Potom jsem s Radkem lítal hodněkrát, i na Boeingu a rád. Byla s ním sranda a mohlo se kouřit za letu, což jsem uvítal hlavně u dlouhých letů. Taky znal všechno zákulisí na exotických letištích na Blízkém Východě, nebo v Egyptě a radil mi, kde co je dobrý koupit.

Jednou, už na Boeingu, jsme přijeli ke gatu a chobotář (člověk, co obsluhuje ten nástupní jezdící most) nikde. Stáli jsme tam snad pět minut, než dorazil. A jak přijížděl s tím chobotem a kouká na nás přes okýnko, Radek na něj ukázal prstem a pokynul mu, aby přišel za náma do kokpitu. Chudák, říkám si v duchu, ten to teďka slízne. Konečně lidi vystoupili a ten člověk dorazil: „Já se strašně omlouvám, pane kapitáne, já rozuměl špatně číslo gatu a byl jsem úplně jinde. Moc se omlouvám. Moje blbá chyba.“

A Radek v klidu:

„OK, můžete jít.“ Koukám na něj překvapeně:

„Čéče, já myslel, jak ho zrychtuješ?“

„Hele, uznal svou chybu, už nebylo co řešit. Ale kdyby měl nějaký výmluvy, to bys viděl ten cajmrsk!“

Výcvik odlétán a přišel první recurrent training neboli opakovací trénink. Dopravní piloti chodí každého půl roku na simulátor. Vždy dvakrát čtyři hodiny a tam se trénují všechny možné závady a krizové situace. Odletěl jsem tedy poprvé v životě na simulátor do Helsinek, které byly svého času druhým domovem pilotů ATR. V rodinném hotelu se střídaly jak na běžícím pásu posádky na přezkoušení. Majitel hotelu nám byl velice příznivě nakloněn. První simulátor jsem absolvoval opět s Mirkem Chalupníčkem jako přezkušujícím, vlevo jako kapitán byl Jarda Lonek, taky inspektor a examinátor. Kruci, samá šajba okolo mne a já začínající, tedy mírně pokročilý druhý pilot. Hned první den při čekání na lekci, kterou jsme měli v noci, povídá Mirek:

„Honzo, jseš tu poprvé, uděláme ti s Jardou „vývoz“, následuj nás.“ A šli jsme do místního marketu, každý jsme si koupili lososa, křupavé pečivo a vydali se kamsi do lesa. Po dvaceti minutách se před námi otevřelo moře s břehem plným balvanů. Každý jsme si zabrali svůj a pustili se do té dobroty. Moře líně šplouchalo, příjemná teplota, za námi šuměl les – prostě selanka. Kluci na mě koukali a prý:

„Dřina, co?“ A v noci jsme dostali zabrat, chvílema jsem skoro netušil, co nám ještě na letadle funguje a co ne a Mirek s absolutním klidem, jako vždy, trpělivě vysvětloval, co jsem kde udělal chybně. Jardovi ne, ten to znal, sám přezkušoval. Po druhém simulátoru a rozboru, když už bylo hotovo, pokračoval ten vývoz, že mi ukážou místní diskotéku Pinocchio a že tam mají nejlepší pivo v okolí.

„Hele, bacha, tady si chodí holky samy pro kluky, ať nejseš překvapenej!“ Stojíme u kulatého stolku, všude plno, cumláme už kdoví kolikáté pivo a najednou vidím, že se k nám blíží místní „krasavice“. Poďobaná, jako kdyby si před ní někdo ulevil do větráku, v očích, schovaných za obrácenými kompotovými miskami místo brejlí, jasný výraz.

„Jdu si pro tebe, brouku! Chci tancovat!“ Já k ní byl čelem, kluci stáli po stranách a tudíž bokem ve směru jejího náletu a tak ji nezaregistrovali. Stačil jsem jen ukázat na sebe, zavrtět hlavou, že já určitě ne a pak jsem jí ukázal na Mirka a Jardu. To už dorazila k našemu stolku a její volba padla na Mirka. Ten nestačil odmítnout, a když ho táhla za křídlo okolo mě, jen syknul:

„Jen počkej, já ten protokol ještě nepodepsal!“ Ale druhý den podepsal, samozřejmě a byl ze mne „áčkový“ druhý pilot. Piloti se dělili do dvou kategorií: A a B. V kategorii B byli piloti s málo zkušenostmi nebo piloti slabší a bylo to kvůli plánování, aby spolu neletěli béčkový kapitán a béčkový co- pilot. Jakákoli další kombinace byla možná. Bohužel, dobrá myšlenka byla po několika letech zneužita. Když došlo na propouštění nebo bylo potřeba zlikvidovat nepohodlného člověka, stačilo ho po simulátoru zařadit do kategorie B, což není vůbec žádný problém, z té třetí židle v trenažéru udělat z těch dvou přezkušovaných vepředu blbce není vůbec těžké. A pak se takový člověk propustí pro dlouhodobou slabou výkonnost, i když mnohdy se jednalo o výborného pilota. Jak jednoduché někoho zlikvidovat, když nám není sympatický.

Jednou jsem vzal na těch pár dní sebou do Helsinek i rodinu. Tehdy jsme měli dvě děti a ještě v malém věku. Kolega, co byl na simulátoru přede mnou, jen řekl hoteliérovi, že přijedeme ve čtyřech, a pokoj byl připraven, úplně zadarmo. Takové renomé jsme tam měli. V jeden volna jsme jeli se podívat do Helsinek, do centra. Ve vlaku byla nějaká brožurka, psaná anglicky.

„Tati, co tam píšou?“ ptaly se mě děti.

„Píšou tady o Finsku, a že není pravda, že Finové pijou alkohol, že to jsou pomluvy.“ V Helsinkách vystupujeme z vlaku a první, co vidíme, jsou na peronu dva Finové a oba na plech. Ztřískaní, jak zákon káže.

„Tati, ty fakt umíš anglicky?“ byl druhý dotaz mých potomků. Neuvěřitelné, jak člověk rychle ztratí kredit u vlastních dětí díky dvěma opilcům. Ke konci pobytu jsem donesl hoteliérovi láhev Becherovky za to ubytování a chtěl jsem uhradit snídaně, co byly pro rodinu navíc.

„To je dobrý, to je pozornost podniku,“ mávnul rukou. To ale asi neviděl moje děti na snídani. Poprvé v životě potkaly švédské stoly, a jak všechno chtěly ochutnat, napraly se k prasknutí, břicha měly půl dne jak těhotní mravenci.

Přistávali jsme v Kodani se silným bočním větrem. Vlevo budoucí velký manager, ale slabý pilot. A koukám, že nám ta dráha nějak mizí doprava, prostě nás ten vítr splachoval mimo osu. A on nic, kormidla v neutrálu jako za bezvětří, žádná reakce. Na ATR po přistání při rychlosti 70 knotů tuto hodnotu hlásil po přistání pilot neletící. Na tento callout převzal kapitán řízení přední nohy a druhý pilot držel berany. ATR nemá tak výkonnou hydrauliku jako Boeing, tam se řízení musí držet a pak zamknout – tzv. gust lock, aby vítr nelomcoval kormidly. No a při tomto přiblížení, někde okolo výšky 100 ft , když už jsem měl před sebou postranní světla, jsem nevydržel a zahlásil:

„70, my control!“ převzal řízení, sklouznul zpátky do osy a přistál. On nic, pořád jsem čekal, kdy se do mě pustí. Pořád nic, tak jsem to pustil z hlavy. Při startu zpátky do Prahy, to už jsem byl já pilot letící, jsme hned po odlepení vletěli do turbulence v úplavu za předcházejícím letounem. ATRka se začala vzpínat.

„No no, malá, klid“, povídám si a snažím se ji srovnat a najednou cítím, že ty kormidla jdou nějak ztuha. Juknu do leva a on berany v ruce, bílé klouby a lomcuje s tím.

„Co je Péťo, letím já, ne?“ A to jsem si dal.

„Co si to dovoluješ?!! Uvědom si, kde sedíš!! Já jsem tady kapitán!! A já si to můžu vzít, kdy chci!!“ A takhle pokračoval ve řvaní až do hladiny 100. Když se odmlčel, v klidu povídám:

„Já vím, kdo je tady kapitán. Ale, prosím tě, příště řekni MY CONTROL, já přejdu do pozice pilota monitorujícího a třeba konečně zavřu ten podvozek a klapky, co máme pořád dole.“ A bylo vymalováno. Pravé okénko a levé okénko. Vůbec jsme spolu nemluvili až do Prahy, přesně tak, jak to v kokpitu nemá vypadat. Zřejmě si byl stěžovat na letce, protože to už se přecházelo na funkce co-pilotů na Boeinga, jen já ne. Když jsem se byl ptát, proč jsem byl vynechán, dozvěděl jsem se, že jsem prý „zlobivé káčátko“ a že mne musí dál vychovávat.

„Tak to vám, hoši, držím palce. Já už jsem trochu starší člověk, už začínám trpět odvápněním kostí a ten hřbet se mi ohejbá čím dál hůř. A to si teda asi máknete.“ Rozčílil jsem se.

„Neboj, Honzo, na Boeinga se dostaneš.“

„Já vám na něj s..u. Mně je jedno, co lítám. Ale co nesnáším, je křivárna. Všechny simulátory mám excellent, po každým letu mě plácáte po ramenou, jak se se mnou dobře lítá. A teď tohle?! Na to nejsem zvyklej a ani zvědavej, jestli proti mně někdo něco má, ať mi to řekne do očí, jako chlap chlapovi. Třeba bude mít pravdu a já se omluvím, ale tohle??!!““ Mělo to být pro mne první varování, že tady se rovné jednání nenosí…

Komentáře k článku

Počet komentářů: 71

  • @autor (Vloženo: 02.12.2014 15:48 Autor: StreamLine)
  • Nejsem ekonom, ... (Vloženo: 02.12.2014 15:43 Autor: StreamLine)
  • xxxxxx a ještě jednou x (Vloženo: 14.10.2014 09:21 Autor: Jirka z Mejta)
  • xx (Vloženo: 14.10.2014 09:08 Autor: Jirka z Mejta)
  • Re: Reakce (Vloženo: 04.10.2014 22:15 Autor: MH)
  • reakce (Vloženo: 04.10.2014 21:31 Autor: ATR CPT)
  • vyzva (Vloženo: 04.10.2014 10:19 Autor: Ondra Hruby)
  • Exaktne. (Vloženo: 03.10.2014 18:56 Autor: Tomas)
  • ... (Vloženo: 03.10.2014 18:42 Autor: Marek)
  • Kdo je uraženej? (Vloženo: 03.10.2014 14:58 Autor: Roman)
  • Re: nic to nestálo (Vloženo: 02.10.2014 23:38 Autor: Manicka)
  • nic to nestálo (Vloženo: 02.10.2014 22:36 Autor: Rumcajs)
  • další (Vloženo: 02.10.2014 16:11 Autor: pučmeloun)
  • Dalsi? (Vloženo: 02.10.2014 15:06 Autor: Vojtech)
  • re:profesor (Vloženo: 02.10.2014 13:54 Autor: pavel)
  • ODPOVĚDI (Vloženo: 01.10.2014 16:06 Autor: autor)
  • Re: Odpovědi (Vloženo: 01.10.2014 14:59 Autor: Vojtech)
  • Re: autor (Vloženo: 01.10.2014 14:09 Autor: profesor)
  • Dubaj (Vloženo: 01.10.2014 11:43 Autor: Vop)
  • likvidace (Vloženo: 01.10.2014 09:39 Autor: Ondra Hruby)
  • pro autora (Vloženo: 01.10.2014 08:50 Autor: michal)
  • Odpovědi (Vloženo: 01.10.2014 03:41 Autor: autor)
  • Piloti (Vloženo: 30.09.2014 22:47 Autor: milhaus)
  • Vzpominky na lety s CSA (Vloženo: 30.09.2014 20:04 Autor: Tomas Kovarik)
  • Platy (Vloženo: 30.09.2014 19:27 Autor: EIN)
  • Re: Platy (Vloženo: 30.09.2014 18:13 Autor: Vojtech)
  • odbory (Vloženo: 29.09.2014 23:39 Autor: Honza Hamerník)
  • Odbory (28.09.2014 23:12) (Vloženo: 29.09.2014 23:26 Autor: JGR)
  • slovíčku (Vloženo: 29.09.2014 23:23 Autor: JGR)
  • odbory (Vloženo: 29.09.2014 22:55 Autor: Honza Hamerník)
  • Reakce (Vloženo: 29.09.2014 21:09 Autor: Pilot)
  • ještě malý dodatek (Vloženo: 29.09.2014 20:21 Autor: JGR)
  • Pane Hamerník (Vloženo: 29.09.2014 16:36 Autor: JGR)
  • s nelibostí (Vloženo: 29.09.2014 16:05 Autor: autor)
  • Dotazy (Vloženo: 29.09.2014 09:16 Autor: profesor)
  • To Honza Hamerník (Vloženo: 29.09.2014 03:01 Autor: AUTOR)
  • Odbory (Vloženo: 28.09.2014 23:12 Autor: Honza Hamerník)
  • Helsinki (Vloženo: 27.09.2014 00:08 Autor: Tomáš Kohout)
  • CSA (Vloženo: 26.09.2014 21:37 Autor: Rudolf)
  • aerolinky (Vloženo: 26.09.2014 13:30 Autor: stepan)
  • obávám se (Vloženo: 26.09.2014 13:25 Autor: JGR)
  • Re: Taky pilot (Vloženo: 26.09.2014 11:45 Autor: Tomas K)
  • ČSA (Vloženo: 24.09.2014 12:50 Autor: Pilot)
  • To: Taky pilot (Vloženo: 24.09.2014 11:54 Autor: Yarda)
  • ATR (Vloženo: 24.09.2014 10:21 Autor: Ruda)
  • Re: pilot (Vloženo: 24.09.2014 09:44 Autor: Taky pilot)
  • Stav ČSA (Vloženo: 24.09.2014 08:00 Autor: Pilot)
  • Letušky (Vloženo: 23.09.2014 23:42 Autor: Letec)
  • Ales (Vloženo: 23.09.2014 09:18 Autor: autor)
  • Roky (Vloženo: 22.09.2014 20:15 Autor: Ales)
  • Václav Chalupníček (Vloženo: 22.09.2014 19:03 Autor: Petr)
  • Dekuji (Vloženo: 22.09.2014 17:43 Autor: Jiri)
  • odpovědi (Vloženo: 22.09.2014 16:38 Autor: autor)
  • Piloti (Vloženo: 22.09.2014 15:51 Autor: Jiri)
  • Diky :-) (Vloženo: 22.09.2014 15:00 Autor: SU)
  • a tak to jo (Vloženo: 22.09.2014 14:44 Autor: Franta Bedna)
  • chodiváme na golf (Vloženo: 22.09.2014 14:11 Autor: renééé já a Rudolf)
  • Paní Z. (Vloženo: 22.09.2014 13:14 Autor: Lucky)
  • Z. (Vloženo: 22.09.2014 12:37 Autor: Franta Bedna)
  • mechanik (Vloženo: 22.09.2014 09:28 Autor: tomáš fuk)
  • pan Chalupniček (Vloženo: 21.09.2014 22:08 Autor: Petr)
  • Opět bezva čtení (Vloženo: 21.09.2014 20:20 Autor: Jirka)
  • Hořkost??? (Vloženo: 21.09.2014 19:15 Autor: Ondra Hrubý)
  • Rasťo (Vloženo: 21.09.2014 18:02 Autor: autor)
  • Fotky (Vloženo: 21.09.2014 17:17 Autor: Rasto. Colombo)
  • vdaka (Vloženo: 21.09.2014 16:44 Autor: Jan Litvansky)
  • odpovědi (Vloženo: 21.09.2014 16:00 Autor: autor)
  • . (Vloženo: 21.09.2014 12:35 Autor: Pepa)
  • super (Vloženo: 21.09.2014 11:42 Autor: score)
  • ou jes:-} (Vloženo: 21.09.2014 10:03 Autor: Jan Litvansky)
  • Poděkování a stížnost (Vloženo: 21.09.2014 09:50 Autor: Petr Schuster)

Zobrazit komentáře Přidat komentář

[ Copyright (c) 1999-2012 planes.cz | webmaster | provozováno na platformě coex | Foto: Copyright (c) uvedení autoři | Dedikovaný server zajišťuje VSHosting ]

Publikováno na serveru planes.cz (http://www.planes.cz).

Zobrazeno: 21.07.2017 08:48:44