Partneři

21.07.2017 08:39:10
 

Články

Paměti starého práškaře – 20. díl

Zážitek s bočním větrem, který asi taky nezapomenu, je z italské Bologni. Kapitánem byl Jarda Váňa, dnes už taky není mezi námi. Zemřel přímo v letadle, při přiblížení v Praze, v kokpitu ATRky, on jí říkal „Lízinka“, tedy na místě, kde to miloval ze všeho nejvíc, levou ruku na beranech, pravou na pákách motoru. Jako když sfoukneš svíčku. Ale to je jiná kapitola.

Letadlo ATR42-500 pojmenované po Jardovi. Foto: Eagle

Při klesání v noci v té Bologni koukáme, proti nám světla letadla. Když v tom nás přeladili na approach. Ohlásím se mu a Ital mi s klidem odpoví, že se máme přeladit na tu a tu frekvenci. Koukám na rádio a je to ta předchozí. Tak mu zahlásím:

„Pane, ale naše cílové letiště je Bologna!“

„V tom případě ihned točte doprava!!“ A proti nám přímo do čumáku stoupá jiná mašina. Jo, Italové a Itálie. Super země na dovolenou, fotbal a kuchyň. Ale létání tam je taková lidová tvořivost. Dotočili jsme na finále a ATRka nějak vyosená, čumákem mimo dráhu.

„Kruci, vždyť říkali bezvětří, zeptej se jich ještě jednou“, povídá mi Jarda, jako pilot řídící. Zeptám se tedy a v rádiu s tím typickým italským rozevlátým stylem:

„Windo kalmo čeko!“ (Zprzněná angličtina – vítr klid Češi). Samozřejmě, po přistání palmy ohnuté až k zemi, vichr jako na lodi.

Na noc jsme byli ubytováni v hotelu Sheraton. Po příchodu na pokoj otevřu dveře na balkon, abych trochu vyvětral ten hotelový ódér a při vybalování slyším sténání souložícího páru, teda hlavně její. Krucinál, to tady má někdo puštěný porno nahlas. Křik té dámy se neustále zvyšoval. Ten ji snad trhá na dva kusy, nebo co, pomyslel jsem si a vyjdu na balkon. Na vedlejších balkonech už skoro celá posádka, a když jsem se vyklonil, tak vidím, že i ostatní balkóny jsou plné smějících se lidí.

„Ty bláho“, povídá mi Jarda z vedlejšího apartmánu „ ten ho musí mít jak mimino. Tři a půl kila a padesát centimetrů, to snad není možný.“

Takže to není televize, to je realita! To už křik té madam dosáhl vrcholu, pak závěrečné forte a ticho. Ze všech balkónů se strhl nespoutaný potlesk a rozešli jsme se zpátky do svých pokojů.

Ráno přijdeme k letadlu. Ticho, pozemní agregát pro elektriku nejde, nikde nikdo.

„Ti budou zašitý támhle v aeroklubu, skoč tam.“ Jdu do toho baráčku, otevřu dveře do klubovny a tam celý pozemní personál, rozvalený v křeslech, v ruce ranní cappuccino a sledují fotbal ze včerejška.

„Potřebujeme nahodit zdroj!“

„Okééj, okééj, komandante.“

Tak se jeden s napomádovaným účesem zvednul a pomalým krokem došel se mnou k agregátu. Nastartoval ho a zpátky do aeroklubu. Ale koukám na ATRku a ta pořád zhasnutá, nic se nedělo. Běžím za ním, musel jsem se postavit proti němu a zahradit mu cestu. Ukazuju mu, že se nic nestalo, ATRka pořád bez šťávy.

„Okééj, okééj, komandante,“ došoural se zpátky k letadlu, zakvedlal s kabelem a ATRka ožila.

„Béééne, béééne, komandante,“ a zase zalezl k televizi. Jojo, Itálie.

Letěl jsem Kodaň s jedním mých nejoblíbenějších kapitánů na ATR, s Tomem Kořínkem, taky bývalým práškařem. Starý praktik, nikoli teoretik, ten tu ATR vodil po obloze, radost pohledět. Ráno jsme otočili Záhřeb a po poledni tu Kodaň. A už při příletu jsem cítil, že to jídlo na Záhřeb zřejmě nebylo z nejčerstvějších. V Kodani na zemi jsem asistoval u plnění už se zkříženýma nohama, bulvy vyvalené, čelo lehce orosené. Hned po startu povídám Tomíkovi:

„Mizím na hajzlík, to je hrůza!“ Proběhl jsem mezi pasažéry a ptám se vedoucí, jestli nemá ten pohlcovač pachů na záchod.

„On tam není?“ a věnovala se dál rozlévání pití. Nakouknu tedy na záchod a nebyl. Tak zpátky k ní.

„Není!“

„To se divím, jsem ho tam sama dávala,“ a dál se věnuje tomu pití.

„Tak máte nebo nemáte?“ už jsem byl zoufalý.

„A copak, je tam smrad?“ ani se na mne nepodívala.

„Není, ale bude!!!“ vzdal jsem diskusi a zmizel na hajzlíku. Co vám mám povídat. Vylezl jsem z něj až někde před Neratovicemi. Plná ulička cestujících, kteří čekali na uvolnění toalety, kterou celý let okupoval druhý pilot, který se z ní vymotal zpocený a bledý. Vrazil jsem zpátky do kokpitu, svalil se do sedačky vedle rozchechtaného Tomáše, který mi začal recitovat nějakou básničku v němčině o jakési Líze.

Auf der grünen Wiese sitzt Lisa und scheiß

wenn er kleiner Junge kommt

nimmt einen Stein und schmeiss.

Že na louce koná nějaká Líza velkou potřebu, přijde kluk a hodí po ní kamenem. Nebo tak nějak to bylo. A se smíchem pokračuje:

„A v Praze je mlha, vypadá to na sednutí v Brně.“

„Tomášku, prosím tě, na prvý pokus v Praze. Do Brna už to nedovezu!“

A sednuli jsme v Praze, na minimální dohlednosti. Už bylo zakázáno chodit přímo z plochy do budovy posádek, muselo se přes celnici. Vzal jsem to tehdy ale rovnou s tím, že jak mne někdo zastaví, bude prát ty trenky on, bylo mi to úplně jedno!

Letěl jsem s Petrem Hladem Ostravu na noc. Tenkrát byl ještě řadový a normální kapitán. V Ostravě jsme přespávali v penzionu, říkali jsme mu „Kaple“. Co tam ten majitel natahal věcí z bleších trhů v Polsku, to bylo k neuvěření. Všude samé kříže a ikony, no jako když člověk spí v kapli. Minuli jsme tedy Holešov a dispečer nás předal na Mošnov-approach. Ohlásil jsem se mu. a že směřujeme na bod BOHUM. Ale na frekvenci klid. Tak znovu a znovu. Krucinál, že by ztráta spojení? A najednou to ve sluchátkách zapraskalo a ozvalo se velice, ale velice společensky unaveným hlasem a česky:

„Heleeee, chcete rrrrrozsvítit drrrrrráhu?“

„No v noci by to bylo docela dobrý.“ A už zase nic. Tak jsem mu oznámil, že pokračujeme na BOHUM a žádáme klesat.

„Jojo, dobrrrrý…“ byla odpověď.

„Kruci, co je tohle za exota?“ kroutí hlavou Petr.

„Člověče, von je snad nadranej?“ hádám situaci. Tak jsme mu pro jistotu hlásili všechny polohy a výšky, taky kdyby se motalo okolo jiné letadlo, aby o nás vědělo. Až jsme se dostali na finále a žádáme o povolení k přistání.

„Jojo, máte ho, klidně sedejte, klucíí, “ Tak to je letecká frazeologie jako z učebnice. Po dosednutí a pojíždění na stojánku se ozvalo:

„Heeeeleee, klucííí, jak jste mě slyšeli?“

„Čitelnost za pět!“

„Jáááá tady mááám mikrrrrofóóóón, a v tom sou nějaký drrrrráááátky….“

„Ty bláho, ten je na šrot!“ potvrdil mou domněnku Petr. No, ale jsme asi poslední letadlo na ostravském nebi, tak snad borec dožije službu ve zdraví.

Ráno přijdeme do letadla, nastoupí lidi, volám na Ground o povolení k nahození a letu do Prahy: „Good morning Ostrava Ground, CSA 023 ready for start-up and clearance to Prague.“ A nic. Až na třetí pokus se ozvalo známým hlasem, ale už v angličtině:

„Pro povolení k nahození volejte Mošnov věž, frekvence ta a ta!“

„Týýý bláááho, von je tam ještě, ale zaplaťpánbůh, přeladil nás jinam!“ a volám tedy na jiné frekvenci věž:

„Good morning Mošnov tower, CSA 023 ready for start- up to Prague!“ A zase nic. Až asi na čtvrtý pokus se ozvalo a bohužel, zase známým hlasem:

„Say again callsign?“ (Opakujte váš volací znak?) To jsem málem omdlel, on jen přejel na kolečkové židli od stolu ke stolu!

„Měním rozhodnutí!!“ vyhrknul Petr. „Když nám to vysadí, letíme do Brna, tady nepřistávám ani za zlatý prase!!“ Naštěstí nevysadilo a do vzduchu jsme se taky dostali, ale byla to řehole, dostat z něj všechna povolení a instrukce.

35. Na ATR – pokračování

Hannover – ten se lítal na noc. Velice oblíbená destinace mezi lítajícími, super hotel s bezva královskou snídaní. V paměti mi uvízl jeden let, a sice s kapitánem X. K mé velké „radosti“ si mne vyžádal, měl to být jeho poslední let na ATR, přecházel na Boeinga. Jeho znalosti byly veliké, jako pilot ale nebyl nikým považován za dobrého. Typický příručkový letec, bez kouska vlastního leteckého myšlení. Něco tomu chybělo. Asi jako u žen. Má všechno, co má žena mít, ale nikdo ji nechce. Něco tam schází, sexappeal. Nevím, jak to nazvat u lítajících, ale tak nějak to je. O X. se tradovala historka o jeho prvním kapitánském letu na ATR. Měl na noc Bratislavu. Ráno natankoval, co měl napsáno, nic navíc. Přesně podle předpisu. Jenže v Praze byla mlha, takže se u ní otočil a protože Brno bylo taky zavřené, upadnul zpátky v Bratislavě. Hluboce se zamyslel, vzal si o pár stovek kil paliva navíc, lišácky počkal, až se počasí začne zlepšovat a vyrazil podruhé. Než ale doletěl, Praha se zase zabalila, udělal pár kroužků a hrc zpátky. Zamyslel se ještě víc, vzal si opět to samé, co na první let, protože Praha se opět otevřela. Jenže když doletěl, bylo tam tolik letadel, čekajících na přistání a opět se začala Ruzyně balit do mlhy, že to otočil zase zpět. Bratislava ho odmítla přijmout, že už tam byl třikrát, tak přistál v Brně, kde se mezitím mlha rozplynula. Tam hrdě oznámil cestujícím, že už je přes normu a odkráčel na hotel. Cestující, co ráno nasedli v Bratislavě do letadla, dorazili do Prahy o půlnoci autobusem z Brna. Nic se mu nedalo vytknout, vše přesně podle předpisu, ale….

No tak jsme letěli do Hannoveru. Tam byl on letící, praštil s tím o beton jak cikán s lopatou o zem. Ráno bylo překrásné. Všude modro nebes, snídaně excelentní, já vyhajanej do růžova. ATRka se vzduchu ani nehnula, vzduch jen jiskřil. Byl to ten den, kdy má člověk mozek sto kilometrů před letadlem, kdy všechno vychází, jak má. A já měl tak dobrou náladu, že jsem si začal potichu prozpěvovat „Jen pro ten dnešní den, stojí za to žít, jen pro ten dnešní den….“ Od Oldřicha Nového. V Praze přiblížení jako po provázku, přistání, že kolečka jen zašustila o beton, ATRka ani nevěděla, že je na zemi. Přijedeme na stojánku, uklízím si věci a X. povídá:

„Hoříme!“

„Kde?“ rozhlížím se všude okolo a nikde nic. A X. začal ječet:

„Co ty sluchátka? Jak to, že je máš sundaný? Jak bys hlásil na věž, že máme požár na palubě?“

„Tady mám přece mikrofon po ruce, na stropě puštěný reproduktor.“

„A co to zpívání v hladině?! Kdes to kdy viděl?“ To už jsem cítil, jak se ve mně zdvihá adrenalin.

„Tak podívej, já za to nemůžu, že se v hladině nebojím a mám dobrou náladu. To si tam mám podle tvého vzoru hryzat nehty, co ty už děláš dvacet let, co tě znám? A řekni mi, o co ti jde. Jinak mě nech na pokoji!“ Nic neřekl, vztekle naházel věci do tašky a odešel. Na starých posádkách byla sběrna dat, kam se odevzdávala veškerá dokumentace z letu, kousek od laviček, kde sedávala děvčata, která čekala na svůj let. A ty papíry byla práce druhého pilota. Vchod do šaten byl na opačné straně. To ráno tam holek bylo požehnaně. Rovnám si věci do obálky, abych mohl vejít do té kanceláře a odevzdat agendu, když se X. náhle otočil na druhé straně místnosti a začal hulákat:

„A doufám, že si z toho vezmeš ponaučení pro příště, co jsem ti dnes vytkl. A příště to už bude lepší výkon!“ Stál jsem tam jako tvrdé Y, naprosto překvapený a neschopný slova, holky na mě koukaly jako na idiota, který se omylem dostal do letadla. No, chování řeznického psa.

„Tak s tebou, ty blbečku, s tebou jsem skončil. S tebou už do éra nevlezu!“ pomyslel jsem si. A postupem času to u mne už došlo tak daleko, že když jsem měl někam letět s rodinou, nejdřív jsem si zjistil, kdo to letí. S ním bych neletěl ani jako cestující a s ještě pár dalšíma.

Letěl jsem Kodaň s Romanem Hofmanem. Hrozně slušný, tichý kapitán. Takový Marek Eben. Když mi před ním vypadlo nějaké horší slůvko z pusy, sám jsem se zastyděl. Protože bylo v Kodani drahé palivo, natankovali jsme už v Praze i na zpáteční cestu. Nad hranicemi před Drážďanami před námi bouřka jak stodola. Vyžádali jsme si kurs mírně doprava. Za chvíli další a další. Udělala se tam squall line, což je řada bouřek vedle sebe, neproletitelná hráz. Nakonec jsme se skrz to prodrali až někde na severu a do Kodaně přiletěli pomalu od Litvy. Palivo skoro pryč, vyklepaní jak sulc. Po zastavení na stojánce povídám:

„Romane, nezlob se, ale já si musím zapálit. To byl nářez, ještě že jsme si vzali palivo, jinak jsme měli problémy.“

„Ty čéče,“ Roman na to, „škoda, že nekouřím, bych si dal s tebou!“

Tak vypadá squall line na pozemním radaru, to červené jsou jádra bouřek

Přiblížení v Kodani – většinou to při navádění na RWY 22L vycházelo přímo mezi sloupy

Letiště Kodaň – Kastrup

S Romanem jsem měl ještě jeden zážitek z Lublaně. Byli jsme tam s ATR 72, s dlouhou. Té se dávala pod ocas podpěra, kdyby se omylem naložilo nejdříve zadní cargo, aby si nesedla na zadek. Vedoucí kabiny byla Marcela K., milá, ale taky rázná ženská, inspektorka mezi stevardy. Já s ní létal hrozně rád. Tak tam stojíme s Romanem před letadlem, čekáme, až se naloží kufry a doplní palivem a kocháme se výhledem na horské panoráma poblíž letiště. Roman se otočí a:

„Jéééé…“ užasle hledí někam za nás. Tak se taky otočím a kruci – ATRka sedí na zadku, příďové kolo ve vzduchu.

„Ti troubové naložili nejdřív zadek“, povídá Roman a vykročili jsme k letadlu řešit situaci. Ale jak jsme ho obešli, nevěříme vlastním očím. Na druhé straně stojí vyrovnaný veškerý pozemní personál v řadě, v pozoru, snad i někdo z vedení tam byl, protože mezi nimi stáli i dva týpci v kravatách a saku a před nimi rázuje Marcela z jednoho konce řady na druhý a dává jim takovou čočku, že nikdo ani nepípne a radši se na Marcelu ani nedívá.

„Romane, tady už jsme zbyteční, Marcelka už to vyřešila za nás,“ a zas jsme se šli kochat výhledem na hory.

Letiště Lublaň

Další velice oblíbenou destinací na noc byl Mnichov. Ovšem nesměla před námi snídat japonská výprava. To bylo jako po náletu sarančat, zlikvidovali i asparágus na stolech, za neustálého brebentění a focení. Pak na to konečně management hotelu přišel, měli oddělené stolování a jídlo dostávali na příděl, takže jsme zase mohli hodovat. Před tím jsme šli z hotelu párkrát o hladu a žízni.

Jenou jsem měl Mnichov s kapitánem Evženem S. Hrozný srandista. Blížíme se k letišti, provoz hustý jak poctivá nudlová polévka. Přesné rozestupy na přistání, precizní německé řízení. A Evžen mi povídá:

„Hele, jak je rozhodím.“ A do vysílačky prohlásil:

„We are anytime ready for visual approach“ (kdykoliv připraveni pro přiblížení za vidu – druh přiblížení, kdy má pilot dráhu v dohledu a nemusí sledovat příletovou trasu, vše je na něm i odstup od ostatního provozu. Používá se samozřejmě na méně frekventovaných letištích). A opravdu, ten řídící se mohl zbláznit, hned na nás vyjel, že máme dodržovat ten a ten kurs a tu a tu rychlost. Po přistání a celé té proceduře sedíme v letadle, před námi stojí německý handlingář a evidentně nás nemá rád. Až tak, že nám zapomněl dát papíry. Evžen na mne:

„Nic nedělej, jen se na něj usmívej.“ Tak jsme tam seděli a křeníme se na něj jako dva blbci přes přední štítek. Začal být viditelně nervózní, proč nic neděláme, lidi na palubě, dveře zavřený a místo nahazování motorů se na něj zubíme. Po drahné době na něj Evžen s líbezným úsměvem ukázal prstem a pokynul mu:

„Pojď sem.“ Borec neměl sluchátka pro konverzaci s námi, kapitán má na boku taková dvířka, hatch se tomu říká, a tudy se podávají papíry. Tvářil se ještě víc nasupeně, že ho nějací dva Čížkové buzerují, ale nemohl nic jiného dělat, než přijít k tomu otvoru, o co jde. A Evžen mu sladce povídá:

„Nedal si mi papíry, kamaráde.“ Myslel jsem, že to s ním sekne, ale ovládl se, šel do svého auta a přinesl nám dokumenty, ale kráčel jako toporný panák, bylo na něm vidět, že se dusí vzteky.

„Díky díky, jste velice laskav, super spolupráce“, křičí na něj Evžen skrz tu díru a já se vedle dusím smíchy.

Zmiňoval jsem se o Bratislavě. Letiště se dělila na tři kategorie: A – to jsou lehká letiště, není nutná příprava, B – těžší letiště, tam musí pilot, který tam letí poprvé, provést pozemní přípravu, prostudovat plánky a vše okolo a nechat si to podepsat od instruktora, a C – obtížné letiště, tam musí být nejdříve vývoz minimálně s instruktorem, nebo se musí předem procvičit na simulátoru. O Bratislavě jsme mluvili jako o déčkovém letišti, i když oficiálně bylo A. Co tam dokázali vymyslet řídící za věci, nejednu košili jsem tam propotil a nejen já. Letěl jsem tam s Janem K., ten byl celou cestu v takovém polospánku, v absolutním klidu. Až do doby, než se nás bratislavský řídící přiblížení zeptal, jestli chceme navést na přistání nebo poletíme vlastní navigací. To se najednou vymrštil na sedačce, popadl mikrofon a huláká:

„Vlastní navigací, pane, vlastní navigací!!“ Pak se otočil na mě:

„Kurva, jen ne to jejich vektorování!“

Jiný kapitán, Petr S., toho tak dožrali, že po přistání běžel na jejich centrum:

„Chci okamžitě mluvit s řídícím, co mě naváděl!“ Ten když dorazil a chtěl něco říct, Petr ho hned zarazil:

„Na to vám kašlu. Chci slyšet: jsem k…t a pos..l jsem to!“

„Viete, pán kapitán, já som chcel…“

„To mě nezajímá, co jste chtěl. Chci slyšet tu větu!!“ Prý mu to trvalo snad dvacet minut, než to z něj vyrazil.

„Tak dobre, pán kapitán, som k…t a pos..l som to“, konečně vypadlo ze zkroušeného dispečera.

„No vidíte, mohl jste to říct hned a ušetřili jsme si spoustu času! Hlášení na vás nepodám, tohle mi stačí!“ A Petr odešel a praštil za sebou dveřmi. Tenhle kapitán byl taky zvláštní. Strašně dobře se s ním pařilo, umí nádherně vyprávět historky, že jsem lezl po stole smíchy, ale v letadle ouvej. Byl kvůli tomu chování i několikrát na koberečku. Dostal jsem s ním dva dny po sobě a hrozně jsem se těšil, předtím jsme spolu strávili pár večerů u zlatavého moku a bylo to super. Nejdřív jsme letěli Bratislavu, já byl PF – Pilot Flying. Při klesání najednou:

„Klesej vole!“ a přidal mi na rychlosti opadání. Oukej, ty jsi tu kapitán. Za pár minut:

„Kam to klesáš!? To budem pár mil práškovat, ten kurs máš taky blbě!“

„Petře, ale to jsi tam nastavil ty.“

„No jistě, to mám nejradši, druhý piloty, co diskutujou!“ Krucinál, je to ten samej člověk, co jsem s ním strávil večer u piva? Zpáteční let do Prahy a potom do Mnichova proběhl ve stejném duchu, i když trochu lépe. On řídil a já dělal vše okolo, tak moc nekomandoval. Večer jsme se sešli, celá posádka, na dvě deci před spaním. To byly ještě staré dobré časy, kdy se držela parta. Po pár letech každý zalezl do svého pokoje, žádné sedánky, nic. A tam jsme kecali s holkama a Petr:

„Jo, tady s Honzou se lítá dobře, to je starej flígr. Ale některý ty mladý, to je hrůza:“

Nevěřil jsem vlastním uším. Máme za sebou tři lety a docela to drhne a teď zas tohle? Ráno jsem dorazil na snídani, tam už nasupenej Petr, všude okolo Japonci.

„Tak nám nechali jen kafe, všechno sežrali, pacholci šikmovocí!“ A už to začalo nanovo. Přijíždíme na holding point – tj. na vyčkávací místo před dráhou a vzletem. Stojíme na druhé pojížděčce od konce ranveje, jako všechny vrtulové mašiny, nepotřebujeme celou dráhu. Až na konec jezdí proudová éra. Byla v provozu jen jedna dráha a řídili to stylem – přistání, prouďák na vzlet, přistání, vrtule na vzlet, přistání, prouďák na vzlet a tak pořád dokolečka. Měli jsme pořád zamčené řízení, které odemykal druhý pilot a kontrolu řízení prováděl také on. To se vychyluje do všech krajních poloh, jestli někde nedrhne. Na krátkém finále už bylo letadlo, po kterém jsme měli najet na dráhu a odstartovat my.

„Já to rozcvičím, Petře, jo? Jsme na řadě, ať ušetříme čas a nezdržujem.“

„Jak chceš, mně je to jedno.“ Tak jsem odemknul, plně potlačil, plně přitáhl, plné pravé a levé křidélka.

„Pět vteřin, vole, tos teda ušetřil.“ Pronesl ironicky. A to už mi bouchly saze.

„A kdo teď drží berany?“

„No ty.“

„Tak vidíš, můj problém!“ A už jsme spolu nemluvili až do Prahy. Ještě nám dali Košice. Letěl Petr, nemluvil, já taky ne. Každý koukal ze svého okénka. Blížíme se ke Košicím, hladina 190 a Petr nic. Kouká z okénka a viditelně se zapomněl. Když už to začalo být na pováženou, povídám mu:

„Ne, že bych ti do toho chtěl kecat, ale ty nebudeš dneska klesat?“

Probral se z letargie, vytřeštil oči na budíky.

„Týýýýý vole!!“ Vrtule dopředu, podvozek dolů, něco mezi nouzovým a strmým klesáním.

„Tak uděláme zatáčku o 360 stupňů, ne? A v klidu to vyklesáme,“ navrhuju nesměle.

„Na to ti s..u!“ No vyšlo nám to, sedli jsme skoro v půlce dráhy a zastavili kousek od konce.

„Ty vole, myslíš, že to bude v zapisovači?“

„To netuším a není to můj problém,“ už jsem byl nepříjemný a zlý. Přesně, jak to v kokpitu nemá vypadat. Pak jsme spolu ještě něco nalítali, i na Boeingu, a už byl nějaký klidnější. Asi rozmluvy s vedením zabraly, stěžovalo si na něj několik druhých pilotů. Já ne, razím teorii, že co se v kokpitu uvaří, to se tam i sežere, hodně snesu a nejsem žalobníček. I tohle má samozřejmě své hranice.

Samostatnou kapitolou bylo létání v trojčlence. Když přišel nový pilot, musel létat na jump seatu v kokpitu již vycvičený druhý pilot, tady v Asii tomu říkají „safety pilot“. Instruktor má dost práce s letadlem a ještě s nováčkem. Tak tam byl třetí pár očí, který vše zezadu sledoval a upozorňoval kapitána, že něco není v pořádku. Odseděl jsem tam řadu hodin a zejména na jednoho mládence nezapomenu. To byly zážitky. Prostě mu to nešlo. Létal jsem s ním snad pět dní v kuse a se stejným instruktorem, Radkem. Už po prvním letu byl ten adept cítit potem, skoro až k zalknutí. Pane bože, říkám si, to bude teda očistec. Měl jsem chuť na kafe a holky nikde. Tak jsem se v hladině dovolil Radka, že si pro něj dojdu, že mají holky asi moc práce.

„Vem mi taky jedno, prosím tě“, a propustil mě z kokpitu.

„Víte, nezlobte se, ale tam máte takovej smrad, že se nám tam nechce chodit“, říká mi šéfová. Byla mi hanba, říkám jí, že to nejsem já.

„Jo jo, my víme, který z vás,“ ale i tak jsem se za kolegu styděl. Od té doby jsou všelijaké „pičifuky“ standardní součástí mého leteckého kufru. Ne, že bych byl před tím nějaké čuně, ale od té doby si dávám veliký pozor na hygienu před letem. Obzvlášť v parných dnech a s kvalitou fasovaných košil z nejlevnějších materiálů.

Přibližovali jsme se na přistání k letišti v Goteborgu. Ten chlapec řídil už ručně, ale dráha neustále zdrhala doprava. Žádná oprava z jeho strany. Už jsem začal nervózně poposedávat, když v tom Radek:

„Ok, přebírám řízení!“ a navedl letadlo zpátky do osy a usadil ho zase pěkně na finále. Ve sto feetech říká:

„Tak jo, zase si to vezmi“, a to jsem propadl depresi. Přistání velice „positive“, na to následovala od Radka často používaná hláška mezi piloty:

„Paráda, přistání netřeba před cestujícími zatajovat!“

Mladík šel tankovat a Radek na mne:

„Tak co tomu říkáš?“

„No, žádnej učenej z nebe nespad. Ale jak von mohl projít výběrovým řízením, to nechápu. V každým případě ten tvůj instruktorskej příplatek je tady velice zaslouženej. Když jsi mu vzal to řízení, dal bych ti pusu, jak se mi ulevilo. Ale jak jsi mu to dal zase do ruky, bych tě nejradši zabil. Každopádně, třeba se to naučí. Ale ten smrad, to ho snad měli naučit doma, ne?“

„No vidíš a já s ním strávil čtrnáct dní na simu v Helsinkách a odlítal to v jednom triku!“

Druhý den jsem dorazil na posádky zase k letu ve stejném složení. A už několik metrů od stolu, kde seděl ten hoch, jsem cítil charakteristický ódér. Ani jsem k němu nedošel.

„Potřebuješ něco nebo s něčím helfnout při přípravě?“

„Ne ne, všechno dobrý!“

„Až na tu tvou včerejší košili, ty vole“, pomyslel jsem si a šel čekat vedle do místnosti. V tom jde Radek, pohupuje kufrem, viditelně v dobré náladě.

„Co tu sedíš, bejku? Proč na něj nedáváš pozor?“

„Tam se nedá dejchat, Radku.“

„Cože!!?? A dost!!“ Vřítil se do místnosti s nováčkem a zařval:

„Všeho nech a do sprchy! A vezmeš si čistou košili!! Nafasovals jich snad dost!“ No a od té doby ten kluk už nikdy cítit nebyl, i lítat se naučil a dobře.

Jiný instruktor, Honza K., ten mě dycinky rozesmál. Když to nějakému nováčkovi nešlo a že je toho moc najednou a rychlý, to byla voda na Honzův mlejn:

„Jak rychlý? Tadle vrtule? To bys měl bejt na vojně u průzkumníků. Nálet střemhlav na jejich bojovou techniku, střelba, odhoz pum, pak svíčka do nebe, půlpřemet a na zádech jsi musel přečíst všechna palebná postavení nepřítele a zapamatovat si to!! A při rychlostech přes 800km/h!! A ne tady s tím kloprtalem a v míru přistávat v Košicích!“ Vždycky, když jsem viděl své kamarády z kursu, jak se vrací z letu z trojčlenky s Honzou, ptal jsem se, teda aby to on neslyšel:

„Tak co dneska, zase jste četli na zádech palebná postavení nepřítele?“

„Ty vole, samo, jen mám pocit, že přidává na rychlosti,“ a chechtali jsme se tomu oba.

Komentáře k článku

Počet komentářů: 26

  • SandWorm (Vloženo: 20.10.2014 15:01 Autor: JGR)
  • Kája a TVS (Vloženo: 18.10.2014 21:12 Autor: SandWorm)
  • Kája a TVS (Vloženo: 18.10.2014 20:48 Autor: Jan Šulc)
  • Kája a TVS (Vloženo: 18.10.2014 09:05 Autor: TVS3)
  • TVS a Kaja (Vloženo: 18.10.2014 03:03 Autor: TVS2)
  • Kájovi (Vloženo: 17.10.2014 21:14 Autor: TVS)
  • Toto není povinná četba (Vloženo: 17.10.2014 18:43 Autor: Jaroslavmer.)
  • boze takhle psat (Vloženo: 17.10.2014 06:05 Autor: Kaja)
  • dekuji (Vloženo: 12.10.2014 19:18 Autor: XEOL)
  • Bologna (Vloženo: 08.10.2014 21:10 Autor: Palo)
  • Italie (Vloženo: 08.10.2014 19:26 Autor: em)
  • Cpt. Vana (Vloženo: 07.10.2014 22:18 Autor: Jan Jeslinek)
  • Dekuji. (Vloženo: 07.10.2014 13:01 Autor: Gonzales)
  • Poděkování (Vloženo: 06.10.2014 08:08 Autor: Ivana Váňová)
  • Děkuji (Vloženo: 06.10.2014 07:37 Autor: Radim)
  • super (Vloženo: 06.10.2014 07:30 Autor: driver)
  • dekiji (Vloženo: 05.10.2014 22:04 Autor: hmmm)
  • zase parada (Vloženo: 05.10.2014 21:56 Autor: Johny)
  • Zilina (Vloženo: 05.10.2014 19:11 Autor: Laco)
  • To Laco (Vloženo: 05.10.2014 18:30 Autor: autor)
  • Diky za dalsi hezke cteni (Vloženo: 05.10.2014 18:14 Autor: Mira)
  • Zilina (Vloženo: 05.10.2014 17:58 Autor: Laco)
  • Poděkování (Vloženo: 05.10.2014 14:37 Autor: Petr Schuster)
  • Ad X (Vloženo: 05.10.2014 09:37 Autor: Direct)
  • Bezva Honzo (Vloženo: 05.10.2014 09:01 Autor: Michal)
  • super (Vloženo: 05.10.2014 07:53 Autor: Dusan)

Zobrazit komentáře Přidat komentář

[ Copyright (c) 1999-2012 planes.cz | webmaster | provozováno na platformě coex | Foto: Copyright (c) uvedení autoři | Dedikovaný server zajišťuje VSHosting ]

Publikováno na serveru planes.cz (http://www.planes.cz).

Zobrazeno: 21.07.2017 08:39:10