Partneři

21.07.2017 08:42:30
 

Články

Paměti starého práškaře – 24. díl

Jinak co se týká zážitků, tak létání na Apeninský poloostrov za pěkného počasí bylo tzv. „na kukačku“. Nejdřív Alpy, pak směrem na Řím pobřeží italské Riviery, do Malpensy zase horská jezera nad Milánem. Prostě nádherné vyhlídkové lety. Ovšem nesměl mít člověk jako pasažéry italskou mládež. Což se stalo jednou i mně. Dostal jsem charterový let do Palerma. Tam prázdní, zpátky nějaký školní výlet.

Letiště Palermo

Let tam a přistání pod tou bílou skálou, přiblížení přes moře, to byla pastva pro oči. Ale už jsme tušili, co nás čeká. Šéfovou kabiny byla tehdy Tánička Pazderová, hrozně fajn ženská, která si ale uměla zjednat pořádek, když bylo třeba. Stojíme na schodech letadla a povídá mi:

„Hele, kapčo, to budou nějaký puberťáci, to bude jízda.“

„Nebudeme se s nimi mazat, Táni.“

„No, voni ještě netušej, že narazej na Pazderku!“ A už jel autobus a bylo vidět, jak se kymácí ze strany na stranu, jak tam ti výrostci řádili. Zastavil u schodů, otevřely se dveře a z nich se vyřítil dav asi 17letých studentíků a rovnou k letadlu.

Vedoucí kabiny Táňa Pazderová

„Stát!!“ zakřičela Táňa na schodech, ruce v bok a zahradila jim cestu.

„Kde je učitel!?“ Přišli k ní dva rezignovaní a evidentně životem unavení kantoři.

„Podívejte se, pánové, tohle je letadlo a ne vlak nebo autobus. Podle toho se budou vaši žáci chovat. Nebo tady pan kapitán“, a ukázala na mě za sebou, kde jsem stál a snažil se tvářit přísně „ten s tím přistane na nejbližším letišti a všechny náklady budete hradit vy.“ Pokývali hlavami, že jo a nástup už probíhal jakžtakž spořádaně. Hlavní dráha byla zavřená, museli jsme startovat z kratší a na klapky 15, aby se to vůbec odlepilo. Zajel jsem tedy úplně až na kraj dráhy a start na plný výkon, bez jakékoli redukce. Sotva zabouřily motory, zezadu řev, že to bylo slyšet až k nám do kokpitu.

„Ty vole, to bude teda let,“ prohlásil kolega a taky že byl. Někde u Říma přišla Táňa, že je to hrozný, že snad lezou už i po stropě.

„Ok, zkusíme trik s turbulencí,“ povídám. Rozsvítil jsem transparent „připoutejte se“, palubním rozhlasem oznámil očekávánou turbulenci, odepnul autopilota a jemně s letadlem zakýval sem a tam. Jenže za chvíli to začalo nanovo.

„To se nedá, jdu holkám pomoct, jdu ty parchanty srovnat, máš všechno, jo?“, narazil jsem si čepici, abych si dodal důležitosti a pár centimetrů výšky a vyrazil. V kuchyňce jsem nasadil rozzuřený výraz, rozhrnul závěs a vlítnul mezi ně až někam do čtvrté řady a česky zařval:

„Tak kurva, co je to tady za bordel!!?“ Celé letadlo ztuhlo a ztichlo, študáci na mě třeštili v úleku oči, ono přeci jen ještě na někoho ty čtyři prýmky a zlatý křídla na čepici mají účinek. Na toho nejbližšího a už anglicky jsem houknul:

„Kde je tvoje místo!?“ Chvějící rukou na něj ukázal.

„Tak sednout a připoutat!!“ Pomalu si začali všichni sedat.

„A všichni tady! Sednout a použít pásy! A tak to bude až do Prahy! Jinak přistáváme na nejbližším letišti a budete všechno platit. Jasný!!?“ Kejvali hlavičkama jako o závod. Otočil jsem se a vracím se přes kuchyňku do kokpitu. A v té kuchyňce stály dvě vyděšené mladé stevardky a koukaly na mě s pusama dokořán. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Až když jsem za sebou zatáhl závěs, tak jsem se začal chechtat a povídám jim:

„Klid děvčata, to je jen divadlo, já jsem v pohodě.“ No, asi mi moc nevěřily, já mám hlas dost silný. Sice to nebylo moc předpisové, ale účinné rozhodně ano. Při klesání na přistání povídám Táně:

„Jak z kabiny uslyším, že je napomínáš, že mají sedět až do zastavení, držte se, řekni to holkám.“

„Jo, je mi to jasný.“ A opravdu, po přistání slyším Táňu ve sluchátkách, jak je upozorňuje. Dvakrát jsem lehce cvrnknul o brzdy, vedoucí přilítla do kokpitu a:

„Super, tři si rozbili hubu!“ Samozřejmě jen obrazně, prostě spadli sousedovi nebo sousedce do klína. Po zastavení jsem nevěřil vlastním očím. Hoši a děvčata se vyhrnuli po schodech ven z letadla na plochu a půlka si v pohodě zapálila. Takové rojení policajtů a pozemního personálu jsem ještě neviděl. Jak na ně řvali, aby to okamžitě zahasili, myslel jsem, že i na budku dostanou, ale zaplaťpánbůh k tomu nedošlo.

40. Kapitánem na B737 – část třetí – Španělsko

Španělsko se od Itálie liší navíc tím, že místní společnosti zásadně používají mateřský jazyk, nikoli angličtinu. Je to velice nepříjemné, protože nevíte, co se kolem vás ve vzduchu děje, pokud teda zrovna člověk nerozumí španělsky, že. Létali jsme tam hlavně Barcelonu, Madrid, jednou jsem měl Valencii jako charterový let, rovněž Sevillu a Mallorcu, tu dvakrát. Při jednom přiblížení do Madridu to okolo bylo samé:

„Spanair, rumbo justo uno cero cero, Vueling rumbo dos tres cero,“ a tak dále, až jedno z letadel začalo do rádia vyděšeně hulákat:

„Negativo rumbo, cumulonimbo!“ My jsme se samozřejmě začali smát:

„Kdybys, vole, komunikoval anglicky, tak tam žádnej cébák nemáš!“

Jednou jsem měl naplánovaný let přes Madrid do Marakéše. Bylo to pro společnost JET 2 z Bruselu, asi týden jsme tam létali dvě mašiny na výpomoc. A u Madridu byly bouřky, no, jako kráva. Nic jiného mne nenapadá. Když jsme to viděli z kokpitu, říkáme si:

„Chudáci, co mají dneska naplánovaný Madrid.“ A vyhýbali jsme se pořád doleva a doleva, až jsme byli najednou skoro u Barcelony. A řídící na nás:

„Nevadí vám, že jste přes sto mil od trati?“

„Nevadí, pane, my jsme tady absolutně happy!“ a dál už se neptal. Na tom letu byla „sranda“, protože náš volací znak byl Beauty 6202, nikoliv CSA 6202. A jak už je člověk naučený na to svoje „ síesej“, na to Beauty už nereaguje. A tak pořád volali nějaké Beauty, pak už i na nouzové frekvenci, až jsem poznamenal:

„Co to je za vola, že se nehlásí? Jéééžiš, ten vůl jsem já, to jsme my!!“ Kolega v kabině se smál, že jsem hluchej, ale na zpáteční cestě, jako pilot monitoring, měl ty samé problémy.

Let do Valencie mi taky zůstal v paměti. Dělali jsme přiblížení od pevniny směrem na moře přes nějaké kopečky a tam to tak házelo, že se půlka letadla pozvracela. Na zemi jsme nabrali menší zpoždění, protože spousta cestujících odevzdala obsah svých žaludků přímo v gatu, takže nejdřív musel proběhnout velký úklid, aby noví cestující se měli vůbec kudy dostat do letadla. Dokonce si nás nějaký spotter vyfotil na krátkém finále, fotka pak byla na nějakém serveru, ale už se mi nepodařilo ji dohledat.

Barcelona bývala pohodová linka, až na ten hotel pro linku přes noc. Říkali jsme mu Alcatraz, okna jak střílny, vchod do pokojů jako z pavlače. Mně se tam nelíbilo, akorát jednou jsme tam potkali Patricka Swayzeho, to byl ještě zdráv a naživu a naše děvčata z toho byla paf.

S děvčaty v Barceloně

Létalo se to jeden čas s mezipřistáním v Marseille, na cestě tam i zpátky. A protože Frantíci ráno moc velkou pracovitostí neoplývali, tankovalo se v Barceloně na oba lety najednou až do Prahy. A jednoho rána jsem to udělal i já, stejně, jako mnohokrát před tím. Jen s jednou výjimkou – opomněl jsem zkontrolovat přistávací váhu v Marseille. Přišel rampák a říká mi:

„Kapitáne, máte dotankováno, co jste požadoval, ale v Marseille na přistání jste dvě tuny přes váhu.“ Cože? Dvě tuny? Tak to se mi teda povedlo, to neukecám a ani nespálím. A ať jsem kombinoval, jak jsem kombinoval, nezbývalo nic jiného, než to palivo zase odsát. Nadával jsem si celou cestu, až do Prahy. No a asi za týden jsem dostal mailem pozvání ke škodové komisi k podání vysvětlení. Vyšlo to akorát, že jsem tam dorazil po nějaké lince, ještě v uniformě. Vejdu do kanceláře, spíše jednací místnosti. Proti stolu s asi pěti komisními úředníky stojí židle pro obžalovaného, tedy pro mne. Tak jsem si na ni sednul a ten prostřední, asi nejhlavnější, protože měl před sebou nejvíc lejster, spustil:

„Pane kapitáne, máme tady před sebou protokoly o škodě, způsobené odsátím nadbytečného paliva v Barceloně. Můžete nám to nějak vysvětlit?“ A upřelo se na mě pět párů kritických očí – tak teď tě máme na lopatě, ty frajere leteckej.

„Můžu a zcela lehce. Protože jsem blbej,“ povídám jim v klidu. Úplně jim spadly brady, čekali hádku, a že si mě podaj a já jim vyrazil z ruky všechny trumfy. Úplně bylo vidět, jak jsou natěšení, že mě v tom můžou vykoupat, ale tohle nečekali. Ono ani nebylo o co se hádat, byla to jasně moje chyba.

„Jak prosím?“ zakoktal ten šéf.

„No, protože neumím počítat. Spočítal jsem si úplně všechno, vzletové váhy v Barceloně i v Marseille, palivo na oba úseky plus zálohu a tak dále, ale na tu přistávačku v Marseille jsem prostě zapomněl. Plně uznávám svou chybu, jsem vůl, dejte mi to k náhradě. Naštěstí mám pojistku na blbost.“

„E…e…e, tak nashledanou.“ Evidentně jsem mu zkazil den.

„Nashledanou.“ Nic mi nedali, jen asi za měsíc přišel mail, kolik to moje opomnění stálo, ale nebylo to nic hrozného.

Letiště Marseille –přiblížení přes kopec. Foto: Loic Houart

A z druhé strany dráhy 14L a R

Ono přiznat chybu není nic špatnýho, naopak. Nikdo není dokonalý. Obzvlášť u tohodle řemesla, kdy je člověk pořád jednou nohou v průšvihu. A ono se to někdy i vyplatí, přiznat barvu rovnou, než zatloukat. Jako ve Skopje, kde jsem se taky vyznamenal.

Letěl jsem tedy Skopje. Tam je přístrojové přiblížení jen na jednu dráhu, z druhé strany se musí dělat tzv. circling. Tj. přiblížení podle přístrojů a v dané výšce provést okruh na přistání už za viditelnosti dráhy, ale už z opačného směru. Používá se to hlavně při nadlimitním zadním větru na tu přístrojovou dráhu. Tak jsme klesali i ve Skopje a dávali nám zadní vítr přesně na limitech. Jako pilot flying jsem dělal brífink na přistání.

„Hele, kdyby nám na finále dali vítr přes deset knotů, vybočíme doprava, ať neletím nad město, navíc budu mít dráhu po levé straně, jo? Takže doprava a circling.“ A opravdu, během finálního přiblížení nám dali vítr do zad 14 knotů a:

„Máte povoleno přiblížení pravým okruhem.“ Tak jo, točím doprava, provedli jsme ten okruh a přistáli. Během výběhu se ptají z věže:

„Proč jste dělali levý okruh, když jste měli povolený pravý?“ A v tom se mi to gyro v hlavě otočilo o 180 stupňů. No jistě, pravý okruh, ale to jsme měli vybočit doleva! A já jak měl z brífinku v hlavě, že vybočíme doprava a slyšel jsem pravý okruh tak šup, a už jsem letěl levý.

„Because I am a stupid captain! (protože jsem blbej kapitán)!“ vypadlo ze mě do vysílačky. Až v kokpitu jsme slyšeli, jak se na věži řehtaj mému přiznávajícímu se prohlášení. Ještě se řídící pochechtával, když mi říkal:

„Ale příště!“

„Ano, příště už to bude lepší, slibuju!“

„Ok, kapitáne, pokračujte na stojánku za vozidlem Follow me.“ Kdyby chtěl, mohl mi udělat hlášením velice zle, ale protože jsem se přiznal ke stupidní chybě, prošlo to jen takovýmto napomenutím.

Skopje. Foto: Elmer Alili

Ono dělat mistra světa se nevyplácí a vůbec nemám problém si přiznat chybu, nikdo není dokonalý a já už vůbec ne. Bohužel, si tohle o sobě myslí ti, co mají funkce a moc. A jak jsem otevřený k sobě, tak jsem otevřený i k nim. A to je ten problém. Letěl jsem Frankfurt a tam je takový připitomělý odlet z dráhy 18. On je jednoduchý, hlavně z konce dráhy, ale občas nás poslali na start skoro z půlky, dráha je dlouhá dost a s tím měl počítač dost práce a porušovaly se tam dost často protihlukové postupy. Než se vychytalo, jak na to. I ten večer jsme dostali povolení s tím posunutým místem vzletu. Dvacetkrát jsem se díval do mapy a:

„Hele, tolik a tolik majlí před VORem Ried to vohnem doleva do tohodle kursu, jo?“

Odpálili jsme, v dané vzdálenosti zahnuli a hned Němec na nás:

„CSA, máte nějaké problémy?“

„Ne, proč?“

„Zatočili jste dřív!“ Krucifix, jak je to možný?

„Je s tím nějaký problém? Sorry, omlouváme se.“

„Nene, vše v pořádku, pokračujte na Cheb.“ Pořád mi to vrtalo hlavou, čumím do mapy jako husa do flašky a nic.

„Kašli na to,“ povídá mi kolega, „dyk říkal, že to nevadí.“ Přeci jen mi to nedalo, po přistáni jsem hned zašel za Petrem Částkem na Inspektorát. Vysvětlil jsem mu, jak jsme letěli a co nám Němec říkal a že nevím, kde je chyba. A Petr se začal smát:

„Ty vole, tak to nejsi první, kdo na to skočil. Za prvý – vzal sis blbou mapku, tahle druhá je přehlednější. Za druhý, to není vzdálenost od VORu, ale od prahu dráhy tý osmnáctky. Kup si lepší brejle, vole. Si to tam střihnul přes barák i se starostou. Ale dobrý, žes mi to řek, když něco přijde, aspoň vím, co jim mám odpovědět. Že jsi vůl a že už to víckrát neuděláš!“ Což jsem mu svatosvatě slíbil. Za asi dva měsíce mi zvoní telefon, na druhém konci jeden z těch mladých, aktivních funkcionářů, absolutně dokonalých a chyb se nedopouštějících:

„Hele, tys byl v únoru ve Frankfurtu, viď?“ začal sladce.

„No byl.“

„A pamatuješ si, co se tam stalo?“

„Jo, moc dobře, podělal jsem odlet a vzal to přes vesnici.“

„No, oni poslali hlášení. A jestlipak si to někde hlásil?“ pokračoval, ale už ne sladkým tónem, už jedovatým, připraven skočit po kořisti.

„Jo, hlásil.“

„A…a… kde?“ začal koktat.

„Hned po přistání jsem se šel udat Péťovi Částkovi na IBL, můžeš mu zavolat!“

„A…a..aha, tak ahoj.“

„Nazdar.“ Zase jeden, kterýmu jsem zkazil den…

Letiště Frankfurt

Dráha 18 ve Frankfurtu – vlevo nahoře vesnice, kterou jsme „řízli“. Foto: Ricardo Gatti

Ale zpátky do Španělska. Tam vůbec jakoby nepředpokládali, že někdo nehovoří španělsky. Řidiči aut, co nás vozili na hotel, pozemní personál s výjimkou rampáků, ti všichni na nás vesele spustili španělsky a byli překvapení, že jim nerozumíme. Jako jednou, když jsem tam byl bez fungujícího APU. To je turbínka v ocasní části letadla, která na zemi a v jistých momentech i za letu, když vysadí motor, je schopná dodávat elektrickou energii pro systémy v letadle a pro klimatizaci. A nám zrovna nefungovala, což je bohužel dost častý jev. Na zemi teplota přes třicet stupňů, tak hned po přistání si žádáme o připojení pozemní klimatizace, což jsme hned obdrželi. Po natankování, naprogramování počítače (jak jsme říkali – „nakrmení zelené bestie“, protože displej palubního počítače je černý se zeleným písmem) a při nástupu cestujících na let zpět do Prahy slyším, jak najednou ustalo typické hučení studeného vzduchu z toho pozemního agregátu. Běžím tedy pod letadlo a tam, typický Španěl, s černými brýlemi a napomádovaným účesem, už stáčí hadici.

„ Co to děláš? Dej to tam zpátky, mám lidi na palubě a ještě deset minut do odletu!“ spustím na něj anglicky, během chvilky propocený skrz naskrz.

„Coordinación,“ a dál v klidu smotává hadici. A to mě naštvalo a začal jsem na něj řvát česky:

„Jaká koordinace, ty vole? Na to ti kašlu! Dej tam tu hadici zpátky, nebo tě tady nakopu do p…e!“ Asi jsem vypadal opravdu hrozně, nebo z tónu hlasu porozuměl, o čem tam křičím, ve velikém chvatu a v rekordní době už jsme měli zase klimatizaci zapnutou zpátky.

Komentáře k článku

Počet komentářů: 32

  • xxxx (Vloženo: 26.01.2015 10:40 Autor: Robert Bürger)
  • Jirkovi (Vloženo: 10.01.2015 17:33 Autor: autor)
  • Díky za další bezvadný díl, (Vloženo: 12.12.2014 19:23 Autor: Jirka)
  • @Dusan (Vloženo: 06.12.2014 14:28 Autor: StreamLine)
  • 1. dil (Vloženo: 05.12.2014 23:25 Autor: Dusan)
  • odpovědi (Vloženo: 05.12.2014 10:23 Autor: autor)
  • FRA (Vloženo: 04.12.2014 20:24 Autor: M_V)
  • Autogramiada (Vloženo: 04.12.2014 18:01 Autor: Dusan)
  • Fotky (Vloženo: 04.12.2014 14:42 Autor: Ondra)
  • termín vydání knihy (Vloženo: 03.12.2014 21:14 Autor: spokojený čtenář)
  • Autogramiada (Vloženo: 03.12.2014 18:02 Autor: Ales)
  • Autogramiáda (Vloženo: 03.12.2014 17:06 Autor: StreamLine)
  • autogramiáda (Vloženo: 03.12.2014 15:51 Autor: autor)
  • Jak to bylo? (Vloženo: 03.12.2014 14:58 Autor: Ondra)
  • @autor (Vloženo: 03.12.2014 10:12 Autor: StreamLine)
  • funkcionáři (Vloženo: 03.12.2014 08:54 Autor: Josef)
  • tradičně odpovědi,neb to považuji za slušnost (Vloženo: 03.12.2014 02:17 Autor: autor)
  • Diky (Vloženo: 03.12.2014 01:09 Autor: Dusan)
  • Hlášení: přečteno všech dosavadních 24 dílů (Vloženo: 02.12.2014 19:27 Autor: StreamLine)
  • super (Vloženo: 02.12.2014 10:55 Autor: Ales)
  • Super (Vloženo: 02.12.2014 10:02 Autor: Ondra)
  • díky Míťo :-) (Vloženo: 02.12.2014 09:01 Autor: autor)
  • FRA (Vloženo: 02.12.2014 07:50 Autor: Mita P.)
  • odpovědi (Vloženo: 02.12.2014 03:56 Autor: autor)
  • Zase kousek príma čtení. (Vloženo: 01.12.2014 11:19 Autor: O. M.)
  • paráda (Vloženo: 01.12.2014 00:15 Autor: score)
  • Super čtení (Vloženo: 30.11.2014 20:32 Autor: Marťas)
  • ... (Vloženo: 30.11.2014 20:05 Autor: Pepa)
  • Díky (Vloženo: 30.11.2014 12:02 Autor: mirekbadal)
  • Frankfurt (Vloženo: 30.11.2014 09:34 Autor: Tomáš)
  • pekne probuzeni (Vloženo: 30.11.2014 07:53 Autor: Johny)
  • Paráda (Vloženo: 30.11.2014 07:28 Autor: creyman)

Zobrazit komentáře Přidat komentář

[ Copyright (c) 1999-2012 planes.cz | webmaster | provozováno na platformě coex | Foto: Copyright (c) uvedení autoři | Dedikovaný server zajišťuje VSHosting ]

Publikováno na serveru planes.cz (http://www.planes.cz).

Zobrazeno: 21.07.2017 08:42:30