Partneři

21.07.2017 08:42:39
 

Články

Paměti starého práškaře – 29. díl

45. Chartery

Charterové lety jsem míval velice rád. Člověk se podíval na místa, kde nikdy nebyl, přiblížení a přistání nebyla obvyklá rutina jako na pravidelných linkách, kdy už člověk dopředu věděl, co dostane od řídícího za pokyn. Cestující jsou mnohem milejší, jedou na dovolenou, někteří dokonce poprvé letí letadlem. Jednou jsem vezl ze Sharm al Sheikhu nějakou partu bodrých Moraváků. Seděli hned v prvních řadách, a když jsem vylezl z kokpitu na toaletu, hned na mě spustili:

„Hele, kapitáne, poď si s náma dát slivovičku, tu naši, domácí a s láskou pálenou!“

„Kdepak, chlapi, já bych rád, ale nejde to.“ Žádní snobáci, nafoukaní bysnysmeni, kteří si myslí, že stevardky jsou od toho, aby mu sloužily. Proto jsem ve svých hlášeních cestujícím vždy zdůrazňoval, že stevardky a stevardi jsou tam hlavně pro jejich bezpečnost. Jednou se jeden „byznys“ při nástupu rozčiloval, že není připravena jeho oblíbená Mladá fronta.

„Je nám líto, pane, ale prostě nám to nedodali,“ povídá mu šéfová.

„Víte, kdo já jsem? Prezident Lašák je můj osobní přítel!“ Zrovna jsem vycházel z toalety a tyhle lidi mám nejradši.

„Tak to na něj máte určitě telefon. Zavolejte mu, třeba vám ty noviny osobně přiveze,“ neudržel jsem se. Chlapík chvilku koukal a pak to vzdal.

V dobách, kdy ještě bylo uznáváno, že kapitán má větší IQ, než houpací kůň či cvičená opice, bylo jen na něm rozhodnutí, kdo může do kokpitu a kdo ne. Bohužel, události okolo WTC vše změnily. Dnes to za něj rozhodli úředníci v Bruselu a nadřízení. Prostě to zatrhli. A tak jsem dříve na delších letech, hlavně do Egypta, dělával „den otevřených dveří“. Hlavně pro děti, u těch jsem opravdu nepředpokládal teroristický útok a měli byste vidět ty jejich užaslé oči a nadšení, že se nám mohly podívat do „kuchyně“. Jako jednou v noci, při letu do Hurghady, přišel hošík okolo 7 let, pusu dokořán.

„Už jsi někdy viděl vánoce v létě?“ použil jsem svůj oblíbený slogan. Prý ne. Tak jsem mu pustil tzv. light test – to se všechny žárovičky a světýlka v kokpitu rozsvítí pro kontrolu, že vše funguje. A že jich tam je!! A tomu klukovi spadla brada. Že někomu „spadne brada“ úžasem, se používá jako přirovnání. Ale já to teď viděl na vlastní oči! Ten kluk měl spodní čelist k horní v takovém úhlu, že jsem se vyděsil, že si tu sanici vykloubil!

„Hele, chlapečku, teď tu pusinku pomalinku, ale pomalinku zavři, jo?“ požádal jsem ho vyděšenej, co se stane, ale naštěstí to bylo v pořádku, vrátila se do obvyklé polohy.

Na jednom letu přišel do kokpitu šéfstevard a že vezeme nějakou nádhernou blondýnku, ale kusanec. Jestli by prý nemohla do kokpitu. No samozřejmě, sem s ní. Přišla nádherná baba, něco mezi Marilyn Monroe a Brigitte Bardott. Koukala jak zjara a povídá tu nejčastější hlášku všech cestujících:

„Jééé, to je čudlíků, v tom se vyznáte?“ A my na to obvykle:

„To víte, že ne. Proto jsme tu dva. Každý má svou polovinu a z té ještě nepoužívá další polovinu.“ Pokývala blonďatou hřívou a povídá:

„A ty bílé chuchvalce pod námi, to je co?“ Aha, no jo, hm.

„Tak to jsou mraky madam.“ A tím jsme s ní skončili. Hezká, ale….

Měl jsem let na Santorini. Céčkové letiště. To znamená, že je na něj potřeba vývoz s inspektorem. Já na něj měl kvalifikaci ještě z dob, kdy jsem seděl vpravo jako FO. Byl jsem tam předtím třikrát, nádherné lety za nádherného počasí. Santorini je velice krásné ze vzduchu. Přiblížení je rovněž velice zajímavé – krátká úzká dráha podél moře, na druhé straně se zdvihá hrana kopců. Při točení na finále se letí břichem skoro po vodě a točí se proti mohutné skále.

Zatáčka proti skále na finále

Finále z pohledu cestujících

Finále z našeho pohledu

Samozřejmě při mém prvním „kapitánském“ letu foukal boční vítr přes ten hřeben a na maximálním povoleném limitu tj. nějakých 17 m/s. Vpravo Martin Kostka, další z mých velice oblíbených co-pilotů, tenkrát ještě nováček. Později kapitán na B737, nyní FO na B 777 u Emirates.

Martin Kostka, tady už jako kapitán na B 737

Zato vedoucí kabiny se nám nepovedla. Velice neoblíbená, inspektorka stevardek, nepříjemná, komisní ženská. Za letu po jídle jí povídám:

„Paní šéfová, kdyby si nějaký dítě chtělo za námi podívat, tak s tím nemám problém.“

„To je zakázaný, pane kapitáne!“

„A nepovídejte, a kde?“

„No přece v óemáčku!“ tlustá kniha, provozní příručka společnosti, kde jsou popsány všechny možné postupy ve všech možných a nemožných situacích, taková naše bible.

„To myslíte tu tlustou oranžovou bichli? Tak tu jsem nikdy nečetl.“ Málem chudák omdlela, vytřeštila na mě oči a chytla se za srdce:

„No to mi snad ani neříkejte!“

„No jo, už je to tak, na mě je tam málo krve a sexu, víte, hrozná nuda.“ Praštila dveřmi od kokpitu a už nepřišla až do přistání.

„Člověče, tys tomu dal, ta je schopná napsat na tebe hlášení,“ povídá mi Maťo.

„Když jí to baví a nemá smysl pro humor.“ Mávnul jsem nad tím rukou. Pak jsem šel ještě na toaletu, která je hned za kokpitem, v přední kuchyni. A tam stála nějaká cestující, nevěřícně na mne zírá:

„Ježišmarjá, kdo to řídí?“

„Madam, teď to řídí jedinej pilot, který nechlastá. A to je autopilot!“ Chvíli na mě koukala, pak se rozesmála a šla si sednout. Ještě na sedačce na mě hrozila prstem a dusila se smíchy.

„To jste tomu dal, kapitáne! Ta teď bude strachy bez sebe!“ kárala mě šéfová.

„Víte, paní vedoucí, já si to nemyslím. Ona má na rozdíl od vás smysl pro humor a směje se ještě teď.“

„Ty bláho,“ povídám Martinovi po návratu do kokpitu „ to je ale studenej čumák, ta šéfová. Tu mít doma, tak jsem furt nastydlej.“

Přiblížení na Santorini bylo jedno z těch, na které se nezapomíná. I po letech, když se s Martinem potkáme, tak se ptáme jeden druhého:

„Pamatuješ na Santorini?“ Jak to tam fičelo přes ten hřeben, tak to bylo tak „rozmydlený“, že jsem berany honil po celý kabině. Martin vedle jen křičí:

„Rychlost! Rychlost!“ To byly skoro maximální výchylky pák tahu, abych to udržel jakžtakž v mezích, na konci už je musel převzít Martin, já měl plno práce s beranama. Přistání bylo velice „positiv“, tj. natvrdo, žádné žužlání. Za námi šel ještě Airbus Olympicu, ten sednul až na druhý pokus a když jsme ho sledovali, nebyl to hezký pohled. Naše vedoucí kabiny otevřela dveře od letadla a málem jí to vycucnulo ven. Takový tam byl vítr. A na zpáteční cestě byla jak vyměněná, štěstím bez sebe, že to přežila. To bylo samé líbezné Honzíku sem, Honzíku tam, i na Martina se culila jak měsíček na hnůj.

„Marťas, ta už nic psát nebude. Ta spíš bude prát kalhotky.“

„ A na šedesát, aby bílá bílá byla. A v Persilu!“ chechtal se kolega.

S tou šéfovou jsem měl ještě jeden zážitek, teda spíše trapas. Přišel jsem na firmu, proti hlavním dveřím řada počítačů, kde si pročítal létající personál maily, nebo studoval rozpis služeb. A koukám, u jednoho stojí jedno děvče z ubytovny, hrozně milá holka a fajn kamarádka. Tak jsem se k ní přiblížil zezadu a ze srandy ji lehce plesknul po zadnici. Ona se překvapeně otočí a nebyla to ona, ale tahle šéfová!!! Já myslel, že omdlím, upadne mi ruka. Byl jsem v tu ránu červenej jak vařenej rak.

„Jee, promiňte, to je omyl, já si vás splet,“ blekotal jsem jak mentálně retardovanej.

„Ne ne, v pořádku, nic se nestalo,“ povídá mi s milým úsměvem, spíš potěšena.

„Ty vole, ta dneska neusne, na zadek už jí nikdo dlouho neplácnul,“ řehtal se kolega, který to všechno viděl a málem se počůral smíchy.

O povolení vstupu do kokpitu se pak muselo žádat a povoloval to viceprezident zaměstnancům a rodinným příslušníkům. Jednou jsem vezl manželku a dceru do Stockholmu na víkend, tak jsem vyrazil do příslušného kanclu s vyplněnou žádostí, jestli si holky mohu vzít dopředu.

„Pan viceprezident tu není, ale ukažte, já vám tu žádost potvrdím,“ povídá mi sekretářka. Takže jsem dostal povolení od dívčiny, která byla u letecké firmy dva tejdny i s cestou…

Jiný let jsem měl s Kačkou, dcerou primáře ORL z ULZ. S tou to bylo naopak radost lítat. Na jednom letu jsme s kolegou dojedli, rovněž cestující a slyším ve sluchátkách Kačku, jak říká cestujícím:

„ A nyní, vážení pasažéři, vás kapitán letadla zve na prohlídku kokpitu.“ A v tom se začalo vyvážení točit dozadu, jak se všichni nahrnuli dopředu k nám.

„No počkej, ty potvoro.“ řekl jsem jí po přistání. A na zpátečním letu jsem zase promluvil já k cestujícím:

„Doufám, že se vám let líbí, stejně jako naše vedoucí kabiny Kačenka. Kdo má zájem se blíže seznámit, pište si její telefonní číslo xxxxxxxxx!“ Přilítla do kokpitu:

„Ty pacholku jeden, teď abych si změnila sim kartu!“

„Neboj Kačí, takovej magor nejsem. Já tam prohodil dvě čísla!“

S Kateřinou jsem měl pobyt v Aténách. No, pobyt, přílet ve dvě v noci, odlet druhý den ve tři ráno. To se vždy po příletu sedělo na pokoji u vínka až do snídaně, po snídaní spánek do jedné, do dvou, pak se šlo na pláž a okolo šesté společně na večeři. Pak honem něco naspat. Ještě než jsem šel spát, dávám si cigaretku na balkóně a na ten svůj vyšla i Káča, byla ode mne asi přes tři prázdné pokoje, balkóny oddělené nízkou betonovou zídkou.

„Ještě nespíš?“ volá na mě.

„Ještě ne, poslední cígo.“

„Tak já jdu k tobě na pokec, než dokouříš.“ A tak, jak byla, v noční košili, přeskákala ty zídky ke mně. Tak jsme tam seděli chvíli, pro případné šťouraly zdůrazňuji, že v naprosté počestnosti, koukali do noční oblohy, a co čert nechtěl, v jednom pokoji mezi mým a jejím, se rozsvítilo světlo, někdo se ubytoval.

„Do boha, jak já teď se dostanu zpátky? Hele, čau, beru to fofrem!“ a zase hopsala zpátky. Zalítla do své komnaty a z toho rozsvíceného pokoje vyšel nějaký Řek, oči dokořán, kouká doleva, doprava, nahoru a pak přes zábradlí dolů a nevěřícně kroutí hlavou. Bodejť by taky ne, když vejdete do pokoje a za oknem vám prolítne dívčina v noční košilce. To pak jeden neví, jestli se zbláznil nebo ne. Akorát Káťa ještě měsíc kulhala, protože o tu poslední zídku si ukopla palec.

Dvakrát se mi dostalo té cti – a nevím proč, na takové lety chodili nejlepší z nejlepších a s největšíma funkcemi – zkrátka vezl jsem naši hokejovou reprezentaci. Jednou do Helsinek, jednou do Stockholmu. A oba lety si pamatuju velice dobře. Do Helsinek jsme tenkrát měli slot – tj. přesně určený čas odletu, jinak už bychom se na nebe nevešli. To se musí odstartovat v přesně vymezeném časovém intervalu, jinak má posádka a potažmo cestující smůlu. Musí čekat na další a to může bejt klidně i pár hodin. Řízeno centrálně z Bruselu. Je to trochu složitější a není to obsahem mého povídání. Tenkrát nám chybělo asi dvacet minut do odletu, páni hokejisti nikde, jen tam chodila nějaká slečna v takové minisukni, že když se předklonila, viděli jsme jí zezadu až k mandlím. Dávala tam na sedačky kartičky se jmény, kdo kde bude sedět.

„Madam,“ povídám jí „ to je hezké, jak to tu připravujete, ale když tu do patnácti minut nebudou hokejisti a celá ta generalita, tak se nikam nepoletí!“

„No to nemůžete, máme ten let objednaný a jsou to naši nejvyšší funkcionáři!“

„Slečno, to nerozhoduju já, ale Brusel. A já vám povídám, že těm je úplně jedno, jak veleváženou zadnici vezem. Tam jsme jen číslo v počítači a to nebe se prostě nenafoukne, kdybychom vezli já nevím koho. Prostě zařiďte, ať jsou tu do patnácti minut!“ No a pak se hoši začali trousit. Já jsem teda velkej hokejovej fanda, ale měl jsem sto chutí je řádně mířenými kopanci trochu popohnat, měl jsem na ně docela vztek. Což bych samozřejmě neudělal, i ten nejmenší z nich by mě spořádal po večeři. Postavil jsem se teda aspoň na schody a snažil se to nastupování urychlit slovně. Konečně nastoupili, chystáme mašinku s kolegou k letu a v tom přijde ta madam v mini a že bych měl jít pozdravit ty funkcionáře a představit se jako kapitán.

„To jste řekla přesně dámo, že jsem tu kapitán. Tudíž žádná cvičená opice nebo medvěd v cirkuse, abyste mne museli předvádět hlavounům. Já tu mám své práce dost, abych stihl odlet s vaším nastupováním a zasedacím pořádkem! Nikam nejdu!“ No, pořád tam stála a hučela do mě. Kolega říká:

„Hele, tak tam skoč, už pro jméno ČSA!“ Tím mě zlomil.

„Oukej, já tam na chvilku zaskočím, aspoň Růžičkovi potřást tlapou.“ A taky jsem to vzal fofrem, ta slečna mne vzájemně představovala všem těm funkcionářům, ani jsem už nevnímal, kdo je kdo, v hlavě pořád, že nám ubíhají drahocenné vteřiny. Jen jsem všem řekl, že mě těší, že se budu snažit s celou posádkou, aby byl let co nejpříjemnější, potřásl jsem si rukou s trenérem Růžičkou a prchnul zpátky na svoje místo. Ten odlet jsme stihli. Po přistání mi to nedalo a během pojíždění na stojánku jsem vzal kecafon a řekl dozadu zhruba toto:

„ Vážení cestující, doufám, že se vám náš let líbil. Zároveň bych vám chtěl poděkovat a ocenit váš výběr použít pro přepravu České aerolinie, tedy národního dopravce. Myslím, že reprezentaci by měl přepravovat národní dopravce a ne nějaký no name lowcost. Přeji vám všem hezký pobyt v Helsinkách, našim hráčům co nejlepší sportovní výsledky a protože jsem pardubický patriot a fanoušek, zejména hráčům z Pardubic to samé dvakrát.“ Pak mi šéfová říkala, že pár hlavounům cukla huba při zmínce o Pardubicích a jeden jí při vystupování povídal:

„To neřekl dobře, ten kapitán, o těch Pardubicích, to nebylo dobře.“

„Ať si trhne, když nerozumí srandě. Co je na tom špatnýho, že fandím jako Pardubák Pardubicím. Někteří lidi jsou na tom prostě se smyslem pro humor velice špatně.“

Druhý let do Stockholmu už byl klidnější, žádný slot, žádná aktivní slečna z cestovky, vpravo Adama Bednaříka, jednoho z mých nejoblíbenějších co-pilotů, dnes už je kapitán u Travel Servisu.

Capt. Adam Bednařík

Holky taky bezva parta, prostě jeden z letů, za které je hanba pobírat mzdu. Hokejisti taky nastoupili rychle, chvilku po přistání už měli první zápas. Za Růžičkou jsem už zaskočil sám:

„Vy si mě snad vybíráte, nebo co,“ povídám mu.

„Ne, proč?“ kouká na mě udiveně.

„No před pár měsíci jsem vás vezl do Helsinek, pak vás s manželkou na dovolenou do Barcelony a teď zase Stockholm. Připadám si jako váš osobní pilot.“ Zasmáli jsme se tomu oba a letěli. A protože to byla reprezentace, občerstvení na palubě bylo úplně jiné, než obvyklý catering. Grilovaná kuřata, spousta ovoce. A kluci nejedli, protože měli před zápasem. Takže na zpátečním letu jsme měli neskutečné hody, přece to nevyhodíme. To jsme letěli prázdní. Děvčata nám nestačila nosit ty dobroty. Pak Adam, že si odskočí na toaletu. Dlouho nešel, dveře do kokpitu nechal pootevřené, natáhl jsem se a šťouchnul do nich, abych viděl dozadu a nevěřil jsem vlastním očím. Puštěná muzika z nějakého mobilu do kabiny a Adam tam trsá s holkama v uličce. Tak jsem na něj houknul, ať se vrátí.

„Ty vole,“ povídám mu, když se udýchanej a rozchechtanej zhroutil do své sedačky „todle vidět někdo z našich hlavounů, tak nám seberou i rodnej list, nejen licenci.“

A toho jídla jsme ještě drtivou většinu dovezli zpátky do Prahy, mechanici a všichni na zemi tehdy asi měli taky bene.

A opět nevím proč, ale vyfasoval jsem speciální let z Londýna-Stanstedu do Prahy. Speciální proto, že jsem měl za úkol dovézt do Prahy padesát íráckých teroristů či nežádoucích, nebo co to bylo. Každopádně měl každý k sobě přidělený dvoučlenný bezpečnostní doprovod. Odsud měli pokračovat do Iráku, naše posádka se měnila a let měli provést tři nejvyšší inspektoři. Let v nejvyšším utajení, nikde jsme nefigurovali v počítačích. Do Stanstedu jsme letěli prázdní, stevardi jen kluci. Tam nás zaparkovali úplně vzadu za nějakým valem, odnikud na nás nebylo vidět.

Letiště London-Stansted s vyznačením naší tehdejší stojánky za valem

„Krucifix, to je komedie, proč zrovna já?“ cedím mezi zuby.

„To je prej první let a podle toho, jak dopadne, by se to mělo letět ještě několikrát a prej je to slušně placený,“ informoval mne kolega. A pak teprve začalo divadlo. Postupně začínaly najíždět autobusy s našimi „VIP“ cestujícími. A byly to autobusy všelijakých cestovek, pomalovaný palmama a podobně. Oni ti cestující si snad mysleli, že je vezou k moři na rehabilitaci!! Záclonky na oknech v letadle musely bejt zatažený, aby neviděli, kam letí. Nastupovali po jednom, z každé strany vedení pod paží bezpečnostním doprovodem. A to byl doprovod! Chlapi jak hory, většinou holohlaví, otetovaní, šel z nich větší strach jak z těch Iráčanů. Dovedli teroristu na palubu, usadili doprostřed, ochranka z každé strany a šla další trojice. Nakládali jsme je snad přes hodinu. Loadsheet jsme si museli dělat sami, nesměli nám ho dát do systému kvůli utajení. Po nástupu a zavření dveří všichni na zemi zmizeli, neměli jsme ani asistenci při nahazování motorů a samozřejmě, co čert nechtěl, dvojka motor ne a ne se roztočit.

„Do prdele, to se musí stát zrovna mně. Nikde nikdo, za zadkem padesátka teroristů, sto holohlavců, utajení jak hrad v Karpatech a motor si postaví hlavu. To jsem zvědavej, co budeme dělat!“ nadával jsem jak najatej. No naštěstí na třetí pokus si dal říct a s kolegou jsme utřeli pot z čela a vyrazili směr Praha natěšení, jak to éro i s nákladem předáme kolegům a pro změnu vezmeme kramle my. Po příletu do Prahy klasika – nejvzdálenější možná stojánka od haly, žádný zdroj, schody, nic. Nikdo o nás nevěděl. Jen „ hovnocuc“ přijel! A samozřejmě naši kolegové, co měli pokračovat v letu. Nakonec ty schody přijely, my jsme s co-pilotem zmizeli z letadla jak smrad, inspektorům jsme jen řekli, že blbne dvojka při nahazování a pryč.

Nevím, jestli jsme ten kšeft získali nebo ne, jen mi pak Aleš, jeden z těch pilotů do Iráku, vyprávěl, jak probíhal let a bylo to docela zajímavé. Jak museli klesat v zatáčkách nad letištěm, v prostoru, který byl zabezpečený protiletadlovou obranou okolo letiště, světla na přistání zapnout až co nejníž, aby je nějakej derviš v sandálech, s ručníkem okolo hlavy a s laufem přes rameno neviděl apod. A nejvíc si užili při zpátečním letu s holohlavcema, kteří už neměli co na práci, tak se rozvalovali po celém letadle a poroučeli si i nemožné. Svou zkušenost z tohoto letu jsem pak použil při jedné poradě typu. Na dotaz, nemá-li někdo nějaký zlepšovák, jsem se přihlásil a povídám:

„Jeden bych měl. Víte všichni, jak dlouho kolikrát i na mrazu čekáme po lince před letadlem na odvoz, na posádkové auto. Pak přijedou a výmluva je, že o nás nevěděli. Ale hovnocuc je u letadla první a ihned, dokonce přijel i k mému přísně tajnému letu s iráckými teroristy, o kterém nevěděl vůbec nikdo. Navrhuji, aby dispečer, co řídí hovnocucy, organizoval i posádková auta!“ A byl jsem označen za vola a že si ze všeho dělám jen srandu. No jo no, to je sice pravda, ale mám aspoň radostnější život, než zapšklej „manager“, kterej i to hovno bere smrtelně vážně. Stejně jako jeden kolega, už bohužel nevím který. Ten zase navrhnul, aby vyšlo nařízení, že všichni cestující by byli povinni jít před letem na velkou i malou stranu a dostavit se na let hladoví. Tím by se snížila i vzletová hmotnost a tudíž i spotřeba paliva, což se stalo hitem posledních let.

Měl jsem let do Splitu opět s mým kamarádem a vynikajícím pilotem Filipem Gasparem. Letiště Split-Kastela leží v takovém jakoby „účku“, přiblížení od moře je v pohodě, mají tam ILS. Z druhé strany je to horší, levou zatáčkou na uchu přes město, uzavřené kopci okolo. Počasí výstavní, nálada na palubě na výši, tak jsme si s Filipem řekli, že naprogramujeme Bulíka, aby to přiblížení odletěl sám. V Bulíkovi máte možností spousty, naprogramovat počítač, aby letěl přes ten a ten bod, v takové a takové výšce a takovou a takovou rychlostí. On si to pak odletí sám a vy jen kontrolujete. Nebo přes autopilota a nařizujete mu podle dané situace, jak má letět rychle, vysoko a jakým kursem. Anebo to vzít „ do teplejch“, to znamená vše odpojit a letět ručně, jak s Cessnou v aeroklubu.

Letiště Split-Kastela. Foto: Tomáš Thuróczy

A my jsme si s Filípkem celou cestu hráli s počítačem a vytvořili jsme nádherný přílet přes město tak, aby to bylo prostě super. Podle aktuálního počasí a i podle předpovědi jsme jiné přiblížení čekat nemohli, než okruhem pod kopcema a přes město směrem na moře. A Bulík letěl jak z praku. Jen jsme nepočítali s letadlem Aeroflotu, který se nám tam připletlo a zařadili ho před nás. I tak vše vycházelo dobře. Jenomže taxovačky na konci dráhy ve Splitu nemají, jen uprostřed a Rusák byl dlouhej, odbočku minul a začal se k ni vracet po dráze, zrovna když jsme byli už na finále. Takže jsme dostali příkaz k opakování a nastal „hokej“. Obrazovky černý, protože původní naplánovaná trasa už zmizela. Letěl Filip, tak to vzal do ruky, provedl další okruh přes to město jako v aeroklubu a sedli jsme. Ale nadávali jsme jak špačci a když jsme pojížděli na naši stojánku okolo už zaparkovaného Ivana, nevraživě jsme na něj koukali přes okna. Po vystoupení lidí jsem šel na toaletu a přes dveře slyším, že někdo hledá kapitána. „Moment!“ zařval jsem z hajzlíku, člověka ani vymočit nenechaj a vylezl jsem ven. Tam jsem se nestačil divit. Stál tam kapitán toho ruského letadla, hrozně se mi omlouval, že jsme kvůli němu museli opakovat a vrazil mi do ruky flašku ruských bublinek. Tak to jsem tedy v duchu před ním smeknul a samozřejmě mu řekl, že ničevó ničevó neslučílos.

Komentáře k článku

Počet komentářů: 17

  • zase raz super (Vloženo: 15.02.2015 18:22 Autor: norbert)
  • Zračna Luka (Vloženo: 11.02.2015 21:13 Autor: Pokryškin)
  • vedoucí kabiny (Vloženo: 10.02.2015 18:23 Autor: Jarda)
  • článek (Vloženo: 10.02.2015 09:37 Autor: Rudolf Springer)
  • neříká se (Vloženo: 10.02.2015 07:44 Autor: JGR)
  • Kaštela (Vloženo: 10.02.2015 07:43 Autor: anatol)
  • ... (Vloženo: 09.02.2015 17:42 Autor: Pepa)
  • Paráda (Vloženo: 09.02.2015 17:15 Autor: Creyman)
  • Pro Petra (Vloženo: 09.02.2015 09:13 Autor: admin)
  • Skvělé jako vždy (Vloženo: 09.02.2015 00:07 Autor: MarSarK)
  • Prima čtení (Vloženo: 08.02.2015 21:59 Autor: Petr)
  • Chartery (Vloženo: 08.02.2015 20:34 Autor: Richard)
  • vyborne cteni (Vloženo: 08.02.2015 14:47 Autor: Zdenek Jansky)
  • Moc pěkné (Vloženo: 08.02.2015 10:43 Autor: Juris)
  • Pěkné... (Vloženo: 08.02.2015 09:58 Autor: Mára)
  • Už mě nebaví utírat každou druhou neděli poprskaný monitor (Vloženo: 08.02.2015 09:38 Autor: Johny)
  • Jsem si privstal...☺ (Vloženo: 08.02.2015 07:26 Autor: Petr Schuster)

Zobrazit komentáře Přidat komentář

[ Copyright (c) 1999-2012 planes.cz | webmaster | provozováno na platformě coex | Foto: Copyright (c) uvedení autoři | Dedikovaný server zajišťuje VSHosting ]

Publikováno na serveru planes.cz (http://www.planes.cz).

Zobrazeno: 21.07.2017 08:42:39